V pražské koncertní síni u sv. Vavřince se 2. února uskutečnil 611. úterek Umělecké besedy, jenž skvělým provedením ojedinělého hudebního programu se stal mimořádným zážitkem. Zásluhu na tom má nejen netradiční výběr skladeb a autorů, ale především umění klavíristky Barbory K. Sejákové, které prozářilo hraná díla a vlastně celý večer. Mistrovství a charisma Barbory Sejákové ji dle mého soudu řadí k největším osobnostem našeho klavírního světa. Sejákovou jsem znal jen ze záznamu, kde mne její hra okamžitě zaujala, ale její pódiový výkon mne ohromil. Barbora Sejáková patří bezesporu mezi vrcholné české interprety světové úrovně, s velmi osobitým a přesvědčivým stylem a s jedinečným hudebním vkusem. Technická preciznost hry, šíře a úchvatnost zvuku jejího klavírního rejstříku je srovnatelná s uměním např. Ivana Klánského, kterého pokládám za špičku současného českého klavíru. Myslím, že je škoda a chyba, když umělkyně takového formátu hraje nejen v Praze, ale i jinde poměrně zřídka, a bez odpovídající publicity. Při její zjevné skromnosti si zřejmě žádný schopný a vnímavý hudební manažer (jsou-li tací) ještě neuvědomil, jaký potenciál se v jejím umění skrývá i pro něj.
Úvodem zaznělo Piano Trio Karla Janovického (B. F. Šimsa, *1930) v provedení Tria Bergerettes (B. K. Sejáková, Daniela Součková – housle, Tomáš Strašil – violoncello). Soubor vznikl r. 2001, a tentýž rok zvítězil v Soutěži B. Martinů (odtud pojmenování – dle názvu triové skladby Martinů). Karel Janovický je u nás dosud nepříliš známým autorem, od r. 1950 žije v Anglii. Zasloužil se o první anglická provedení významných českých, především vokálních, děl. V BBC kdysi pravidelně uváděl novinky jazzové a rockové hudby, a v letech 1980 – 90 řídil jeho československé oddělení. Janovického dílo obsahuje přes 140 opusů operního, sborového, komorního a koncertantního žánru moderní vážné hudby. Piano Trio tvoří čtyři poměrně krátké věty : Furioso je uvedeno dravým začátkem, rytmickou a harmonickou expresivitou napovídající spřízněnost se světy Bartóka či Stravinského. Andante otevírá širší, zklidněnější prostor, jakoby končící za obzorem zvuku. Scherzo. Allegro vstupuje tématem sólového violoncella přejímaného houslemi, a velmi zajímavě využívá polyfonických prvků. Vivace zaujme pizzicatovými místy, která se vtipně snoubí se staccatovými tóny klavíru. Skladba je plná vitální rytmické nápaditosti, autor účinně využívá barev flageoletů, sul ponticella ap. Úroveň každého klavírního tria se zakládá především na umění klavíristy, a Trio Bergerettes je i proto jedním z našich vrcholných komorních souborů. Daniela Součková je laureátkou několika soutěží, byla též členkou Škampova kvarteta (2008 – 13). Vyučuje na konzervatoři J. Deyla. Patří mezi naše nejlepší houslistky a komorní interpretky. Cellista Tomáš Strašil má zkušenosti jako sólista, koncertní mistr (Sukův KO) a komorní hráč (Praž.komor. trio), učí na Pražské konzervatoři. Piano Trio Karla Janovického v rukou Tria Bergerettes zaznělo v ideálním provedení s přesvědčivou zřetelností hudebního sdělení autora.
Ivana Loudová (*1941) je nejen pro mne královnou českých šlechtičen skladby. Umí používat i nejnovější moderní a avantgardní kompoziční postupy vysoce poučeně, ale především vzácně vhodně a přesvědčivě tak jako velmi málokdo – podobně, jako např. Sofia Gabajdulina. Pražské imaginace, pět skladeb pro klavír z r. 1995 jsou spíše z těch relativně konzervativnějších opusů Loudové, ale nezapřou jejího ducha a jazyk. Jsou dedikovány americké pianistce Patricii Gordon, jež dílo inspirovala a premiérovala. V pěti hudebních obrazech Loudová sděluje své prchavé pocity a okouzlení z genia loci jí blízkých míst: Moderato (Zahrady u Belvederu), Quieto, molto cantabile (Loretánské náměstí), Vivo (Procházka po Karlově mostě), Lento, molto misterioso (Tajemné domy na Starém Městě), Maestoso, molto pesante (Sto věží, stovky zvonů). V provedení Sejákové obrazy a nálady míst navazovaly s magickou sugestivitou, kterou ze zakletí složitého partu vyčaruje jen s dílem mimořádně souznějící talent. Toto ostatně platí i pro další klavírní světy tohoto večera. O hlubokém ponoru do podstaty každé skladby a znalosti všech detailů svědčí i skutečnost, že všechna soudobá díla hraje zpaměti. Tím se podobá dnes již zapomenutému Antonínu Jemelíkovi. Tento mladý klavírní génius byl v šedesátých letech minulého století zavražděn a jeho hudební odkaz zničen. Sejáková jeho památku připomíná svou poslední nahrávkou skladeb českých skladatelů Jemelíkovi věnovaných (A. Jemelík – Deleted history, Arta 2015).
Jiří Teml (*1935) je jedním z nejúspěšnějších představitelů české soudobé tvorby. Recitativ a Toccata jsou dvě závěrečné věty z cyklu Čtyři věty pro klavír. Recitativ zahajují akordická arpeggia, a tok hudby dále plyne bez pevného metra až k dramatickému vyvrcholení. To uzavírá zklidněná reminiscence úvodních akordů. Motorická Toccata je pojata tradičněji, obsahuje i modifikaci varhanního cantus firmus. Končí vzrušeným akordickým závěrem. Temlova hudba vždy zaujme nápaditostí, vtipem a originalitou. Zde byl účinek díla opět umocněn jedinečným způsobem provedení.
Meditace 1938 op.5 (Allegro assai e feroce – Andante triste – Allegro molto, energico) Jana Hanuše (1915 – 2004) je překvapivě zralé a upřímným citem uchvacující dílo ještě velmi mladého skladatele, jehož pozdější opusy se dnes objevují v koncertních síních stále častěji. Jednotlivé věty velmi expresivně vyjadřují mužnou statečnost a odhodlání, bolestnou předtuchu, meditativní hloubku a v závěru smrští akordických pasáží vyjádřenou nezdolnost. Sejáková krátkou glosou obsah skladby krásně popsala i v tištěném programu, ale výstižnosti jejího hudebního vyjadřování žádná slova konkurovat nemohou.
Paradoxně, nejstarší z uváděných autorů napsal následující dílo jako nejmladší. Piano Trio (Adagio non troppo. Allegro vivace – Tempo di marcia – Largo. Allegro vivo e molto ritmico) teprve devatenáctiletého Leonarda Bernsteina (1918 – 1990) vzniklo během jeho studií na Harvardu. Některé prvky z tohoto díla později využil i v jiných skladbách, především muzikálových. 1. větu zahajuje duo cella a houslí, kterou následuje sólo klavíru. Střední část místy vzbuzovala představu jakési směsi Šostakoviče a Prokofjeva. Věta občas působila poněkud dutě, jako když něco v ní chybí. 2. věta uvedla zajímavý pizzicatový motiv zdůrazněný klavírem a také zřetelné prvky blues. Závěrečná věta však z jakési neurčitosti či snad i stylové rozpačitosti celého opusu opět nijak zajímavě nevybočila. Myslím si, že toto dílo neodpovídá věhlasu jména jeho tvůrce. Přesto, že dokonalejšího provedení, než předvedlo Trio Bergerettes, lze sotva dosáhnout.
Je zvykem těchto koncertů, že o přestávce je představena jedna či dvě osobnosti z jiné oblasti umělecké tvorby. Tentokrát se představila grafička Zdenka Hušková (*1977) a její precizní osobité linoryty, reflektující ve vtipných a nápaditých kontextech okolní prostor a jeho skryté významy, což osvěžujícím způsobem korespondovalo s obsahem přítomné hudby. Totéž však nemohu říci o následující dlouhé recitační vložce Hany Maciuchové s verši Jiřiny Haukové (1919 – 2005). S respektem k uznávanému významu obou dam, vybraná poezie a přednes se mi jevily příliš nesourodým elementem vůči ostatnímu vyznění zcela mimořádného a inspirativního večera.
