Zdá se, že Wagner má v Gran Teatre del Liceu na růžích ustláno. Stačí se podívat do katalogu tamních nahrávek z několika málo posledních let: Tristan a Isolda, celý Ring, Lohengrin… Nejnověji se v barcelonském programu objevili v zatím poslední sezoně Mistři pěvci norimberští . A to v inscenaci, která už slavila úspěchy před půldruhým rokem v drážďanské Semperově opeře. Teď ji se stejným nadšením přijali i Španělé. Přední německý režisér Claus Guth přenesl dění prakticky do současnosti. Nejde v něm přitom zdaleka jen o pěvecké zápolení a vítězství lásky, ale až s mrazivou účinností jsou zde akcentovány i dnes tolik ožehavá témata, jako je nesnášenlivost vůči přistěhovalcům, kteří jsou tak trochu jiní (Waltherův příchod do Norimberku), jako je pořád stále se znovu a znovu vracející zneužívání pravomocí k prosazení osobních zájmů (Beckmesserovo hodnocení kvalit rivala), či jako je nebezpečí fanatismu ve společnosti, schopné tak lehce zašlapat lidskou důstojnost (rozvášněný dav, svlékající Beckmessera donaha). Kolik jen překvapivých zvratů a nečekaných významů v tom známém příběhu najednou objevíte! A přitom ani minutu se během šestihodinového představení nenudíte. Kam jen se hrabe se svým rádoby intelektuálským pojetím posledních bayreutských Mistrů Katharina Wagner. Když při závěrečném oslavném sboru pajdá poražený Beckmesser od portálu k portálu a jeho uražené ego už evidentně spřádá plán své pomsty, jde vám z toho až mráz po zádech. Jistě, některým staromilcům může použitá scénická symbolika vadit (třeba několikametrový květ šeříku ve výřezu zadní stěny jeviště anebo naopak malé makety norimberských domů vedle obřích stolů a židlí). Jenže doby doslovně popisného divadelního realismu jsou i v opeře už dávno pryč a pokud vše do sebe zapadá a dává smysl, pokud všemu, co divák vidí, také rozumí, a když výsledkem je takhle plnokrevné, dynamicky současné divadlo, které člověk vydrží sledovat s opravdovým a nepolevujícím napětím, pak nezbývá než při závěrečném potlesku povstat. Přesně to se stalo i v Barceloně. A hlavní hrdina večera? Bezesporu výtečný Bo Skovhus a jeho úlisný, zamindrákovaný Beckmesser. Obdivuhodný nejen herecky, ale pochopitelně i hlasově (co třeba jen odlišných výrazů dokáže při interpretaci obtížného partu předvést!). Podobně zazářila i Véronique Gens coby Eva, jakkoli se její obsazení do Wagnera může vzhledem k dosavadnímu zaměření pěvkyně hlavně na starou hudbu zdát překvapivé. Výrazným Hansem Sachsem byl Albert Dohmen , stejně jako Evou Stella Grigorian . Jen Robert Dean Smith v krkolomně vypjatém partu Walthera působil chvílemi trochu unaveně, zřejmě mu tahle role příliš nesedí (problémy s ní měl už i na jiných scénách, překvapivě na rozdíl od velmi solidního Tristana, naposledy v MET). Sebastian Weigle zná dokonale nejen barcelonský orchestr, ale i tohoto Wagnera, což na plastické a dynamicky barvité interpretaci rozměrné partitury bezesporu bylo znát. Nádherný večer.
