Pianistka Veronika Böhmová si nikdy nekladla malé cíle a nikdy se také nelekala technických obtíží. Znovu to potvrdila programem, který si připravila pro čtvrtý koncert cyklu FOK Světová klavírní tvorba (Dvořákova síň, 27. ledna 2018). Vybrala si díla, která patří ve světové klavírní literatuře k nejnáročnějším vůbec. První půli svého recitálu věnovala Alexandru Skrjabinovi: hrála jeho Etudy op. 8 a proslulou Sonátu č. 9 op. 68, zvanou „Černá mše“. Ve druhé polovině večera provedla kompletně Études–Tableaux op. 39 Sergeje Rachmaninova.
Uhrát takovýhle program v jednom večeru je úkol pro dva urostlé chlapy ve vrcholné fyzické kondici, a ne pro subtilní mladou dámu s křehkýma rukama a s prsty, které jen taktak vezmou oktávu. Jenomže ve Veronice Böhmové se skrývá neuvěřitelná dávka energie, kterou by v ní nikdo, kdo ji zná jen od pohledu, nečekal a kterou jí mohou mnozí její mužští kolegové závidět. Celý večer zvládala s naprostým nadhledem, bez sebemenší známky únavy, takže méně zasvěcení posluchači nemuseli vůbec tušit, jak obrovské nároky na interpreta Skrjabinovy a Rachmaninovovy skladby kladou. Umělkyně má obdivuhodnou klavírní techniku, a to jak prstovou, tak také „velkou“, jíž je pro Skrjabina i Rachmaninova nezbytně zapotřebí. Navíc je obdařená neobyčejnou muzikálností, umí skvěle pracovat s časem a dokáže si poradit i s tou nejnepřehlednější formou – ve spletitých a rafinovaně vrstvených kompozicích obou skladatelů nejenže se nikdy neztratí, ale nenechá v nich bloudit ani posluchače. Hudba plynula v krásných, plasticky modelovaných vlnách, plná kouzelných zvukových nuancí – od tajemných pianissim po téměř až orchestrální forte, s něžně rozezpívanými lyrickými partiemi. Skrjabinovy a Rachmaninovovy etudy mají k sobě v mnoha směrech velmi blízko: jak svými neobvyklými harmoniemi, tak nápaditou – a komplikovanou – nástrojovou fakturou, a v podání Veroniky Böhmové vyzněly jako působivé barvité příběhy. Výrazově kontrastní Skrjabinova „Černá mše“ vnesla do pestrého světa klavírních etud svým depresivním poselstvím o vítězství negativních sil notnou dávku beznaděje. O záviděníhodné fyzické výdrži Veroniky Böhmové svědčil pak jeden nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný detail: závěrečné fortissimové takty poslední Rachmaninovovy etudy hrála s takovou razancí a vitalitou, jako by byla ne na konci, ale teprve na začátku svého recitálu.
Obecenstvo ocenilo výkon této sympatické usměvavé umělkyně velkým potleskem, za nějž bylo odměněno dvěma přídavky: Skjrabinovým Preludiem č. 4 z opusu č. 23 a Paderewského Sarabandou z Humoresques de Concert op. 14. Po efektním etudovém ohňostroji byly obě pomalé skladby příjemným pohlazením po duši a hezkým rozloučením na dobrou noc.
