V letních měsících se v Čechách i na Moravě uskutečnila řada zajímavých hudebních festivalů a koncertů, které byly v prvé řadě obráceny k domácím posluchačům a nikoliv zahraničním turistům, jak bývá bohužel obvyklé. Dosvědčují to i různé umělecké dílny a semináře, které tyto akce doprovázely, stejně jako důraz těchto festivalů na spojení vlastní umělecké činnosti s minulostí i přítomností dané lokality, se snahou o obnovení či přímo záchranu její duchovní i hmotné kultury. Mezi takovéto pozoruhodné projekty patří i festival Theatrum Kuks , který (letos již v druhém ročníku) usiloval nejen o propagaci Kuksu, jako místa s unikátními památkami (barokní Hospital a sochařské práce od Matyáše Brauna), ale také zejména o oživení rozmanitých uměleckých tradic s tímto místem spojených a dokonce i o další rekonstrukci komplexu Kuksu, vycházející ze stavu z doby hraběte F. A. Sporcka. Bohatý program celého festivalu, na němž dominovala umění časová (divadlo, tanec a hudba), byl rozvržen do šesti dnů (19.-24. 8.), s největší koncentrací od čtvrtka do soboty. Návštevníkům se nabízelo přes 35 nejrůznějších představení, koncertů a podobně, které probíhaly částečně simultánně na různých místech celého areálu. Přestože se některá vytoupení opakovala, nebylo prakticky v silách jednotlivce všechna absolvovat. Z řady hudebních produkcí lze jen letmo připomenout vystoupení našeho předního loutnisty Miloslava Študenta , nebo „barokní pouť“ s Jiřím Stivínem a Václavem Uhlířem se čtyřmi zastaveními, ale i koncerty dosud méně známých, ale pozoruhodných souborů jako jsou Siloe Cantus či Musica Poetica . Alespoň dvě produkce je však třeba čtenářům přiblížit podrobněji: v pátek 22. 8. vystupovala v bývalém klášterním refektáři Musica Florea , s výběrem árií z opery Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha z Libuše a Přemysla zrozená), kterou v roce 1734 uvedl v pražském divadle hraběte Sporcka italský impresario, tenorista a skladatel Antonio Denzio. Hudba této opery se nedochovala, ale je velmi pravděpodobné, že se z větší části jednalo o skladbu sestavenou z různých Vivaldiho operních árií. Vivaldiho hudba se tak stala i základem rekonstruované verze partitury, kterou připravil Eduardo García. Půl tuctu árií v podání Gabriely Eibenové a Markéty Cukrové bylo uvozeno předehrou z Vivaldiho opery L'Olimpiade a proloženo Sonátou pro dvoje housle a continuo La Follia, RV 63 a Koncertem pro smyčce g moll, RV 157 . Nižší klenba, prakticky holé stěny a kamenná podlaha refektáře vytvořily akustiku, jež dávala vyniknout i tomu nejjemnějšímu tónu a z tutti pětice instrumentalistů vytvářela zcela impozantní zvuk. Marek Štryncl vedl svůj soubor od violoncella s jedinečnou bravurou a nasazením, které se přenášelo na celý ansámbl. Navzdory několika drobným nedostatkům zanechávala jejich kreace mimořádný dojem, což platí i o výkonech obou sólistek. Nejlépe vyzněly árie Vlasty Guarda poi (Cukrová) a Přemysla La cervetta timidetta (Eibenová), které publikum odměnilo bouřlivým potleskem. Nejeden posluchač odcházel po koncertě pln zájmu o operu, kterou by jistě stálo za to nastudovat celou.
Druhou výjimečnou hudební produkci festivalu představovalo poloscénické uvedení opery Tomáše Hanzlíka Endymio v sobotu 23.8. Jedná se o soudobou kompozici podle libreta z roku 1727, jehož autorem je patrně piaristický kněz Jan Kopecký. Skladba sama je komponována především ve stylu minimalismu, a to v pojetí, který ze světových skladatelů asi nejlépe představuje Philip Glass. Osobitost hudební řeči dodává této opeře zejména její inspirace v barokní hudbě (ale i jazzu), což se projevuje jak v způsobu skladatelské práce, tak především ve volbě většiny témat, které autor zčásti převzal i od piaristických skladatelů, kolegů J. Kopeckého. Výsledkem je komorní opera vzácné vznešenosti, s jednoduchými, nikoliv však banálními postupy a značného emocionálního účinku. Není pochyb, že působivost celého představení je výrazně spojena s interpretací a scénickou prezentací díla; diváci v Kuksu měli jistě štěstí, že shlédli již druhou či třetí reprízu díla, které mělo premiéru na festivalu Baroko 2001 v Olomouci. Dokonalé zvládnutí a zažití partů umožnilo sólistům rozvinout i herecký projev. I zde hrála svou úlohu barokní inspirace: základ tvořil soubor různých barokních gest, různě pospojovaných – tu s větší tu menší transparentností – do obrazců ladících s hudbou, které byly ještě umocněny nádhernými kostýmy (Vendula Johnová ), rovněž vycházející z barokní estetiky. Námětem opery je podobenství o lásce inspirovaném antickou bájí o Endymionovi a Dianě. Na rozdíl od původního libreta nechal Tomáš Hanzlík otevřený konec, takže ačkoliv Diana ke konci skládá zbraně vítěznému Amorovi, její miláček Endymion dobrovolně volí uzavření do svých snů… Zdánlivě odtažitý mytologický námět mluví ve skutečnosti o věcech nadčasových, bytostně se dotýkajících takřka každého. Z vlastních výkonů Ensemblu Damian je potřeba vyzdvihnout alespoň oslňující Dianu sopranistky Markéty Večeřové , Endymia kontratenoristy Jana Mikuška (zpívajícího a hrajícího jedinečně navzdory vážnému zranění), Sylvana Pavla Maška a Amora, kterého výborně a s obrovským entuziasmem zpíval sbor Chorus Mauritiensis a zcela neodolatelně tančil Matěj Klapetek .
Přestože sál refektáře, ve kterém opera Endymio zazněla, nebyl zcela zaplněn, dlouhý a vydatný potlesk svědčil o naplnění smyslu tohoto díla a potažmo i celého festivalu, jakožto místa setkávání minulého s přítomností, místa s živoucím rozvíjením duchovního odkazu minulosti. Opeře i dalším účastníkům festivalu společně s jeho hlavním organizátorem a duchovním otcem Stanislavem Bohadlem proto přeji co nejvíce úspěchů v další práci.
