Jsou koncerty, jejichž symbolický význam je tak jedinečný a zajímavý, že to daleko přesahuje rozsah jedné recenze. Nejen, že Collegium 1704 v neděli 13. září v kostele Nanebevzetí panny Marie v Konojedech u Úštěka horkém odpoledni předvedlo vzorovým způsobem několik ústředních skladeb svého repertoáru. Ale do zapadlé vsi tuto neděli vážil cestu také český velvyslanec v Berlíně Tomáš Kafka, vedoucí saské státní kanceláře a státní ministr Oliver Schenk, či probošt Katedrální kapituly u sv. Štěpána v Litoměřicích Jiří Hladík. A ministr kultury Lubomír Zaorálek udělil záštitu, poslal zdravici do programu, a svého náměstka Vlastislava Ourodu. Chybět nemohla klíčová organizátorka Ilona Rožková. Auta parkovala, kde se dalo, a čerstvě zrekonstruovaný barokní areál s kostelem zářil novotou i uprostřed rezavějícího oplocení z vlnitých plechů na zpola zarostlém návrší. Kostel je opraven už několik let a o jeho rekonstrukci se dají číst podrobné zprávy. Vrátit živé umění do opravené památky a do míst, kam se za hudbou obvykle nejezdí, to si ovšem zaslouží stejnou pozornost, jako památka sama. Leckdy je to totiž mnohem náročnější.
Tohle ale bylo slavnostní a sebevědomé vykročení. Collegium 1704 a Collegium Vocale 1704 v komornější sestavě provedlo program, který rámovala dvě velmi živě provedená Bachova Moteta. Na úvod komornější Komm, Jesu, komm – a na závěr velkolepé Jesu, meine Freude, které působí skoro jak vokální symfonie. Bylo to precizní provedení, které neztrácelo hudební živost ani v komplikovaných vícehlasech – a z první řady kostelních lavic znělo vyrovnaně, a akustika přála i těm, kteří seděli vzadu.
_PetraHajska.jpg)
Rámec, který tvořila Bachova Moteta, vyplňovaly skladby snadnější a přístupnější, což bylo určitě dobře. Na jednu stranu by se hodilo postavit vedle Bacha nějakého ještě výraznějšího Zelenku, než jakého slyšíme v Credu d moll. Na druhou stranu to byl vítaný programový kontrast, čistě a velmi barvitě provedený. A čtvrtá, v celkovém pořadí třetí skladba programu je Händelovo Gloria, nesené jedinou radostnou náladou. Tu s bravurní technickou jistotou, emotivně a přitom velmi elegantně provedla sopranistka Tereza Zimková. Václav Luks s Collegiem 1704 pak přidal ještě radostný a populární sbor z Händelova Mesiáše – tím se vkusně vyhnul příliš zprofanovanému Aleluja – a krátkého meditativního Zelenku.
Množství vysoce postavených hostů se podepsalo na délce úvodní části. Šest sice kratších, ale přece jen slavnostních proslovů bez mikrofonu i s tlumočením do němčiny či z němčiny posunulo začátek koncertu skoro o čtyřicet minut. Ale v tak mimořádné situaci se pořadatelům snad ani nedá vytýkat, že mohl mít začátek o něco profesionálnější a pro vzdálenější publikum srozumitelnější fazónu. Během oficiálních promluv zazněla (vícekrát) zpráva, která opravdu mimořádná je: že se v místě po léta bohem zapomenutém podařilo několik zázraků – zrekonstruovat velkolepou barokní památku a vrátit místu jeho duchovní paměť. Bylo též opakovaně zmíněno jméno kněze, ale také tak trochu „zapadlého vlastence“ Vincence Zahradníka, od jehož narození uplyne v prosinci 230 let – jistě zaslouží stejnou pozornost, jako Věnceslav Metelka v Pasekách nad Jizerou.
_PetraHajska.jpg)
I pokud člověk zná atmosféru kostelů broumovské skupiny či kostela Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, měl dost důvodů se zaradovat a žasnout. Příběhy těchto míst navrácených životu jsou vždy něčím podobné a něčím naprosto jedinečné. Vždycky je důvod se na tato místa vracet a pokračovat v těchto stopách; objeví prastarý a přitom ne samozřejmý rozměr toho, čemu se všedně říká „kultura“. O důvod víc vydat se do Zubrnic, kde má Vincenc Zahradník v rekonstruované faře nedávno otevřené Centrum, nebo na jiná místa malebného kraje, jehož duchovním centrem jsou Litoměřice. A jak už bylo řečeno, opravit zchátralou památku je důležité a záslužné, ale dlouhodobě udržet kulturní program, pořádat koncerty či setkání, je ještě důležitější. Při koncertě zaznělo mnoho jmen lidí, kterým je vhodné za to děkovat – ale pro tuto chvíli jen souhrnně: díky bohu, že se takové věci daří.
