Projekt Nouveau Monde francouzské sopranistky Patricie Petibon byl nejoriginálnějším pěveckým počinem, jaký agentura Nachtigall Artists dosud Pražanům nabídla. Dvořákova síň Rudolfina sice kupodivu nebyla 8. 10. 2013 vyprodaná, ale ti nadšenci, kteří přišli, byli vskutku nadšení. Koncert byl součástí evropského turné, v němž Petibon propaguje svou zatím poslední nahrávku u Deutsche Grammophon, jež je marketingově velmi úspěšná. V Praze ji doprovázel La Cetra Barockorchester Basel . Program víceméně kopíroval tracklisting.
Proč píši o originalitě? Místo obligátních árií baroka, klasicismu nebo romantismu nabídla publiku hledání spojnic mezi Starým a Novým světem a poodhalování hudebních perliček, kterých si jiné zpěvačky téměř nevšímají. Excelentní ukázkou melodické vynalézavosti byl ohnivý závěr večera – árie El bajel que no recela ze zarzuely Vendado es amor Španěla Josého de Nebry, jako vystřižená z neapolské školy 18. století. Pestrý večer byl naplněn jak hudbou Latinské Ameriky (lidové písně z peruánského Codexu Martínez Compañón ), tak Evropy (Purcel: The Fairy-Queen , Dido and Aeneas ; Rameau : Les Indes galantes , Platée ; Charpentier: Médee ). Od prvního vplutí na pódium bylo zřejmé, že paní Petibon je podmanivá, komplexní osobnost. Nemá technické problémy, hlas je mimořádně tvárný a umí jej brilantně využívat pro postižení nálady nebo obsahu textu. Každá píseň nebo árie byla virtuózní hereckou studií.
Že není jen rozpustilým diblíkem, jehož dokáže i ve svých 43 letech zahrát s okouzlující bezprostředností (viz árie o ošklivé víle Platée s cirkusovými brýlemi a cylindrem, lidová píseň o vlčkovi s plyšovým vlčkem), ukázala v sugestivně lkající Charpentierově Médee, což byl vrchol večera. Francouzská diva, jež divou odmítá být, má stejně přirozený cit pro herectví jako její krajanka Natalie Dessay, hlas má sice menší, ale podobně flexibilní. Kupodivu i když vyšla z líhně Williama Christieho a jeho Les Arts Florissants, s historicky poučenou interpretací barokní hudby si vrásky nedělá. Zdá se, že cokoliv dělá, dělá to po svém. Nicméně vždy je to hodně invenční, přesvědčivé a atraktivní. Proto patří do exkluzivní stáje hvězd Deutsche Grammophon.
Švýcarský orchestr La Cetra vyzařoval podobnou pozitivní energii, nejpřesvědčivější byl v Händelovi (Sarabande , Gigue in D ), který je evidentně jeho parketou (ve francouzské hudbě bych dal přece jen přednost například zmíněnému souboru Les Arts Florissants), a navíc má ve svém středu silnou osobnost – první houslistku Évu Borhi .
Strhující barokní show skončila a dav nadšených fanoušků s deskami a programy toužil po autogramu. Bohužel na autogramiádu musel hodně dlouho čekat. Paní Petibon dala přednost sponzorům a VIP. Doma a v zahraničí jsem byl svědkem desítek autogramiád, ale s něčím takovým jsem se setkal poprvé. Jakoby ani koncert nebyl propagací desky a projekt nevznikl s pomocí Universal Music Arts & Entertainment.
Patricia Petibon by měla do Prahy určitě přijet zase. Tentokrát ale s repertoárem, který zpívá nejčastěji – Mozart, francouzská hudba, Händel, Boesmanns…
