V pondělí 16. října proběhl v brněnském Besedním domě v rámci festivalu Moravský podzim koncert relativně nového tělesa Ensemble Berlin Prag. V průběhu večera zazněly dvě sonáty Jana Dismase Zelenky, Invence pro dva hoboje Isanga Yuna, sonáta Johanna Sebastiana Bacha a přímo pro festival napsané trio pro soprán, hoboj a anglický roh na latinský text Amor vincit od Marka Kopelenta. Ensemble Berlin Prag sestává z hobojistů Dominika Wollenwebera a Viléma Veverky, fagotisty Mora Birona, cembalistky a varhanistky Barbary Marie Willi a kontrabasisty Ulricha Wolffa. Sopranistkou večera byla Irena Troupová.
Zatímco dosavadní směřování Moravského podzimu akcentovalo především různé podoby futuristického příspěvku hudební kultuře, koncert tělesa Ensemble Berlin Prag představoval převážně kontrastní přehlídku barokních a moderních kompozičních postupů. Koncert byl pojatý jako polystylistická galerie – vedle sebe zazněly skladby ryze barokní, stejně jako skladby moderní promlouvající k posluchačům současným hudebním jazykem. Koncert byl rozdělen na dvě poloviny představující samostatné vnitřně kontrastní jednotky.
Jako první zazněla Zelenkova Sonáta g moll pro dva hoboje, fagot a continuo. Zelenkova sonáta je kontrapunkticky i barevně pestrá, autor zručně využívá průtahy, které obzvláště v rytmicky posunutých imitacích vytváří dojem nestálé harmonie. Hra obou hobojů ve stejném rejstříku navíc umně využívá efektu přes sebe se převalujících malých a velkých sekund. Zelenkova hudba obecně klade na interprety poměrně značné nároky – nezávislost a pohyblivost všech hlasů, rychlé běhy, imitace, doplňující se rytmy, unisono, které by obzvláště v případě neúspěchu vystoupilo zřetelně z hudební faktury. Jednotlivé nástroje jsou si v obou Zelenkových skladbách navíc skutečně rovnocenné, stejné nároky tak byly kladeny v podstatě na všechny interprety.
Invence pro dva hoboje Isanga Yuna a pro festival složený Amor vincit Marka Kopelenta tvoří se zbývajícími skladbami stylový kontrast. Invence pro dva hoboje uzavírala první polovinu, zatímco Amor vincit byla v druhé polovině orámována Bachovou Sonátou č. 6 G dur a večer uzavírající Zelenkovou Sonátou č. 6 c moll. Skladba Isanga Yuna představovala živý a barevný svět současných kompozičních technik. Každá z částí se soustředila na nějaký technický či melodický problém. V hudební faktuře se tak střídají dlouhé trylky, okamžité imitace, variace jednotlivých motivů, předávání tónů, glissanda i extrémní tónové polohy. V nejvyšších místech pak hoboje barvou tónu připomínaly flažolety houslí. Glissanda dokázala výtečně využívat hudebního napětí, autor je navíc poměrně šibalsky rozváděl povětšinou do konsonantních intervalů, čímž jejich užívání harmonicky ukotvil a ospravedlnil. V celé skladbě se navíc nic nejevilo samoúčelným, naopak – každičký postup reagoval na postup jiný, a i ty nejnáročnější části vycházely z předcházející hudební logiky. Pro mne osobně se jednalo o pomyslný klenot celého večera.
Jak velké však bylo zklamání, když po výtečné první polovině dozněl kvalitně provedený Bach a začala Amor vincit Marka Kopelenta. Zatímco Yunova skladba skutečně využívá bohatého moderního hudebního jazyka, Amor vincit představuje spíše unylý, tristní a paradoxně staromilecký náhrobek hudebního punktualismu. Skladba staví na faktickém a téměř absolutním popření jakýchkoliv jednotících prvků – arytmie, dlouhé ve vzduchu visící tóny, nesouvislé a nesouvisející melodické linky. Dalo by se snadno a vzletně namítnout, že hudební kompozice je podrobena vývoji stejně jako cokoliv jiného a že v rámci evoluce hudby je potřeba nebát se rozbíjet zažité koncepce. Kopelentovo dílo však žádné koncepce nerozbíjí, osamocené a nespojité melodie, popření rytmu, to vše zde je už od Weberna. O to více zamrzí skutečně výtečné provedení ze stran interpretů. Hudebníci i sopranistka Irena Troupová předvedli bezchybný výkon skladbě navzdory.
Z hlediska interpretace se nedá Ensemble Berlin Prag cokoliv vytknout. Jistě – hobojisté a fagotista nehrají na dobové nástroje, ale výsledné provedení všech skladeb bylo natolik příkladné, že rozdílnost výsledného charakteru zvuku v barokních dílech nebyla v tomto případě natolik závažná. Vysoká úroveň provedení není nic neočekávatelného, Ensemble Berlin Prag sestává ze skutečně špičkových interpretů. Přesto však soudím, že je třeba zdůraznit lehkost, přesnost, pestrou dynamickou škálu, jednotné změny tempa (zpomalování) a především intonaci interpretů. V těchto skutečně extrémních polohách dokázali zůstat intonačně čistí a unisona skutečně působila jako jediný tón. Přihlédneme-li navíc k častým intonačním nešvarům u hobojů obecně, nezbývá než tomuto tělesu poblahopřát a popřát mnoho dalších úspěchů.
