Klavírních koncertů od českých skladatelů devatenáctého a počátku dvacátého století je jak šafránu. Pianista Jan Bartoš se nyní postavil za Koncert pro klavír a orchestr Vítězslava Nováka. Skladbu nám v abonentním večeru rozhlasových symfoniků (30. 4.) řízeném šéfdirigentem Ondrejem Lenárdem doopravdy objevil.
Dodnes se můžeme divit, proč nějaký klavírní koncert nenapsal třeba Bedřich Smetana, když byl sám skvělý pianista a když je mezi jeho kompozicemi tolik skladeb pro sólový klavír. Dvořákův Koncert g moll je na tomto „úhoru“ téměř jedinou výjimkou, ale aby to nebylo tak jednoduché, nese si stigma údajné nehratelnosti nebo přinejmenším nešikovnosti, s níž je stylizován sólový part. Naznačuje to i Jan Bartoš. O Novákově skladbě, studentské práci, však hovoří vcelku dobře. Hraje se málo, existuje snad jen nahrávka Františka Raucha, ale oživit toto dílo rozhodně stálo za to – a pokud je Jan Bartoš bude hrát dál a dokonce snad i studiově natočí, jak má v plánu, mohlo by z toho být příjemné repertoárové obohacení.
Novákův Koncert e moll z roku 1895 se objevil v programu Symfonického orchestru Českého rozhlasu v sousedství děl z nepříliš vzdálené doby – dramaturgie ho obklopila symfonickým scherzem Čarodějův učeň Paula Dukase z roku 1897, Debussyho Hrami z roku 1913 a Ravelovým Dafnisem a Chloé z roku 1912. V tomto kontextu samozřejmě zní dílo jedenadvacetiletého komponisty krotce, tradičněji a nevyhraněně. Ale nelze mu upřít, že má a udržuje styl a atmosféru. Charakter půlhodinové jednověté skladby je přirovnáván k Lisztovi. Může být, ale našla by se určitě i příbuznost se Sergejem Rachmaninovem. Virtuozity prvního ani patosu druhého možného okruhu či vzoru však nebylo tolik – slyšeli jsme, asi i díky sólistovu jednoznačnému názoru a pojetí – skladbu v převažujícím dojmu spíše lyrickou a trochu melancholickou; skladbu v obnažených sólových plochách připomínajících jakési kadence přemýšlivou, místy zasněnou – zde už probleskuje cosi, co bude později pro Nováka typické. Měla v delších tazích směřujících vzhůru – i v následném opadávání napětí – méně razance a intenzity, než je přítomno u německého novoromantika i u ruského pozdního romantika. Exponovala gradace podpořené žesti i sladší smyčcové plochy, ale vystřídala je skotačivější stylizací. Originálně znělo zvukově zajímavé místo ve střední části, kde je klavír provázen dlouhými tóny melodie svěřené klarinetu a lesnímu rohu. Ve finále, přestože je opět lyrizující, nesměle probleskují dokonce jakoby „české“ prvky, a to v proměnlivém metru furiantu. Koncert pak vrcholí a končí výrazným tématem, ale ani tehdy jsme nebyli svědky přeháněné vnějškové efektnosti či okázalosti. Jan Bartoš, zdálo se, si v tom s Ondrejem Lenárdem a s orchestrem nakonec porozuměli; hrál klidně a přesně, s bohatstvím nálad. Bylo to provedení, které se pěkně podřídilo sólistovu názoru, že nejde a nemá jít o hudbu hlučnou okázalou hudbu, ale naopak o hudbu přiměřeně a uměřeně romantickou. O hudbu, za kterou je možné se s čistým svědomím a otevřeným srdcem postavit, třebaže to není zralá mistrovská partitura.
Dukasův Čarodějův učeň odšuměl v úvodu večera jako trochu pohádková, jakoby pekelná hudba, vyklenutá od úvodních impresionisticky znějících taktů přes vršený vzruch a klíčový zvrat až po zaokrouhlení v obdobně ztišeně znějícím konci. Večer završily dvě suity z baletu Dafnis a Chloé, hladce se přelévající v dílčích gradacích, krásně zvládnuté a s přehledem zahrané, podpořené vokály Slovenského filharmonického sboru až do ohromujícího účinku. Debussyho Hry byly však v tomto programu předtím po přestávce trochu navíc. Nejen z hlediska celkového časového rozsahu koncertu, ale i hudebně. Kaleidoskop drobných třpytivých proměn nezapůsobil na rozdíl od Ravelovy hudby ve výsledku zdaleka tak zajímavě, potřeboval by ještě víc rafinovanosti.
