Ve středu 31. října byl hostem festivalu Struny podzimu srbský houslista Nemanja Radulović (1985). V jeho životopise se to hemží slavnými orchestry a koncertními sály. Recenzent tudíž očekával celebritu. Do Betlémské kaple ale vstoupily dva artefakty. Černý oblek s výstřihem poněkud odhalujícím část mužné a napůl kosmaté hrudi, kalhoty, z nichž je asi nutno nositeli pomáhat, tak jsou úzké, nápadné až drahé boty a nad tím, co údajně dělá člověka podle pravdy odvěké, notně nakynulá brokolice černých vlasů, stále se usmívající obličej vymezený vousy, knír jak za císaře pána a mrštná figura ze scén popových kapel.
Na programu byly čtyři nejhranější hity francouzské houslové hudby: Sonáta A dur C. Francka, Sonáta g moll C. Debussyho, Poème E. Chaussona a Tzigane M. Ravela. Úvodem koncertu ještě zazněl Tanec kostlivců C. Saint-Saënse v autorově transkripci pro housle a klavír. Klady a zápory performance byly zhruba vyrovnány. (Škoda té záporné půlky.) Ke kladům patřila dokonalá řemeslná výbava, obrovská energie projevu, perfektní bezchybná intonace, vysoká znělá technika, nádherný zvuk nástroje z dílny J. B. Vuillauma, souhra obou interpretů a relativně dobrá slyšitelnost houslí v akustice Betlémské kaple, vzdor naplno otevřenému klavíru. K diskutabilním stránkám patřilo pódiové chování v těsné blízkosti hranice vkusu, laciné přehánění kontrastů včetně častého hraní bez vibrata, svíjení se dle vzoru popových kapel, občasné přidupnutí (na místě bylo pouze v přídavku Montiho čardáše) a především jeho přeokázalá posedlost hudbou, kdy se otáčel ke klavíru, hrál pouze pro svou partnerku Laure Favre-Kahn a početné publikum vůbec nebral na vědomí. Bylo až s podivem, že vzdor otočení ozvučných otvorů houslí ke klavíru, byly housle většinou stále slyšet.
V současné době zmatení tradičních hodnot si recenzent kladl často otázku „a proč ne?“, jsa volky nevolky omámen opojným zvukem nástroje. Až v druhé půli mu došel ten základní prohřešek, vydávaný některými současnými kritiky za ctnost: Radulović nehrál Debussyho, Francka, Ravela. Hrál stále Raduloviće, používaje k tomu notový zápis toho nejpopulárnějšího, co na francouzsko-belgické půdě vzniklo, což už při třetí skladbě začalo být únavné. Fráze rozcupované na kousky, svévolný rytmus, zcela nelogické tempové a dynamické změny, bulvární prodejnost laciných efektů a vedle toho skvostné útržky kousků hudby zmíněných autorů. Klavíristka, která coby poslušná služebnice odehrála zázračné mezihry ve Franckově a Debussyho sonátě honem honem, jen aby Raduloviće svou muzikálností nezastínila. Přičemž i ona měla úctyhodné školení!
Publikum, které si na Struny podzimu kupuje obvykle celý cyklus, je na přecházení hranic mezi žánry zvyklé, takže přijímalo všechny extravagance s pochopením a náležitou odezvou. I dramaturgie zaslouží pochvalu za inovace všeho druhu a nesporně kvalitní výkony neklasických hvězd, showmenů – womenů. Kéž ale zůstane zachován také duch Kristiánův, gentlemanství a noblesa Oldřichů Nových, jimž stojí za to vzít si na večeři s dámou frak i s vestou a chránit tak diamanty vznešené minulosti. Držet uprostřed laciné zábavy vysoko prapor Umění, spolu s pokorou k Velkým Tvůrcům.
Dlouho jsem uvažoval, nemá-li Radulović pravdu a není-li způsob jeho projevu jedna z vlaštovek budoucnosti. Pravím: nemá! Jako bavič – prvotřídní. Jako Umělec – nula.
