Už o přestávce mně prošla hlavou myšlenka, určitě ne tak vzdálená od reality. Myšlenka, při níž docela dost zatrne: Početná řada milovníků Wagnera, trpně čekající neskutečných osm či deset let na lístek do Bayreuthu, konečně právě letos přišla na řadu a dostala se na tuhle inscenaci Mistrů pěvců . To je tedy potom pánbůh potěš! Nad tím, co Katharina Wagner coby režisérka předvedla, totiž zůstává na mnoha místech rozum stát. Řadu věcí, které jsou na jevišti k vidění, člověk vůbec nechápe. Tápe. Různě kombinuje. A ani po dlouhém spekulování prostě neví, o co vlastně jde. Jako když puzzle ne a ne jít k sobě. Že by vám prodali špatný kus?
Jistě, nemusí jít zrovna o řemeslníky a určitě ani nemusí jít o středověk. Také k soutěžení ve zpěvu se dají připojit i další umělecké disciplíny – třeba právě malování (či spíš něco na způsob bezhlavého čmárání graffity na vše, co vám příjde pod ruku, milovanou Evičku nevyjímaje, ale budiž). I závěrečná proměna Walthera z arogantního vyzývavého cholerika do docela seriózního chlapíka v obleku s kravatou (kdy jeho dřívější „imidž“ naopak přebírá – ve snaze uspět – usmolený Beckmesser), by mohla mít něco do sebe. Jenže: Celek naprosto postrádá jasně čitelnou myšlenkovou linii. Otazníků zkrátka zůstává víc než dost. (Proč musí být Sachs před závěrečným obrazem spoután? Co to je za svítící skříňku, se kterou tak dlouze manipuluje hned zkraje David? Co mají symbolizovat nahá těla při soutěžním klání?) Člověk jen povzdychne třeba při vzpomínce na loňskou báječnou, i když také „supermoderní“ drážďanskou inscenací Klause Gutha.
Dnes už dobře známý Klaus Florian Vogt je Stolzingem par excellence, jakkoli se jeho tenor svou světlou barvou a snadnou ohebností od většiny svých předchůdců v téhle roli dost odlišuje. Četné záludnosti přetěžkého partu Vogt zvládá bez jakéhokoli zaváhání či známky únavy. Také Michael Volle má svého nadutého Beckmessera vypracovaného a zažitého do sebemenšího detailu, jako by se v jeho kůži snad už narodil. Zjevným omylem je naproti tomu ale obsazení Franze Hawlaty – Hans Sachs je evidentně nad jeho síly, hlavně v závěru s ním zápasí už hodně nadoraz. Zarazí to tím spíš, že už loni právě v téhle roli si Hawlata vysloužil nejednu nelichotivou kritiku. Skutečně špičkový je ale sbor, až neuvěřitelně dokonale sezpívaný (Eberhard Friedrich ), na mnoha místech paradoxně zastiňující i nejednoho z dalších sólistů. Solidní, ale nijak výrazný se zdál být výkon orchestru (Sebastian Weigle ).
Katharina Wagner i tak může slavit – společně se svou nevlastní sestrou vedení bayreutského festivalu nakonec dostala. Otázkou je, nakolik si bučení i výkřiky nejednoho z nespokojenců s Mistry vezme k srdci. Ostatně – obrázek o tom všem si můžete udělat i sami: DVD z téhle produkce už míří na pulty.
