Šestadvacetiletá Italka Beatrice Rana je dnes považovaná za jednu z nejlepších pianistek mladé generace. Pozornost vzbudila už v roce 2011, kdy – jako osmnáctiletá – zvítězila v Montreal International Musical Competition. O dva roky později získala stříbrnou medaili v americké Van Cliburn International Piano Competition. O její strmé umělecké kariéře svědčí pak to, že v roce 2015 byla zařazena mezi sedm hudebníků nové umělecké generace BBC Radio 3 a v roce 2017 získala prestižní ocenění „Mladý umělec roku“ časopisu Gramophone. Beatrice Rana vystupovala v nejvýznamnějších koncertních sálech a hrála s nejproslulejšími světovými orchestry a dirigenty.
Slouží ke cti pořadatelů Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, že se jim podařilo tuto významnou pianistku získat pro zahajovací festivalový recitál. Její vystoupení ve Dvořákově síni 17. listopadu 2019 se stalo jedním z největších festivalových magnetů: koncertní sál byl zaplněný takřka do posledního místa.
Program, s nímž přijela Rana do Prahy, působil dojmem, že umělkyně vybírala jen to nejtěžší z nejtěžšího: v první půli svého recitálu uvedla kompletně Chopinovy Etudy op. 25, ve druhé půli hrála třetí sešit Albénizovy Iberie a Tři věty z Petrušky Igora Stravinského. Každé z těchto tří děl je schopno odrovnat robustního mužského, a tak jsem byl opravdu zvědavý, jak se s nimi mladá a – soudě podle fotografií – křehká dáma popere. Po prvních několika pianissimových taktech Chopinovy Etudy č. 1 As dur bylo jasné, že Beatrice Rana se vůbec nemusí prát. Z jediného prostého důvodu – umí totiž kouzlit. To její pianissimo bylo tišší a měkčí než dech a melodie zpívala nad doprovodnými rozloženými akordy tak jímavě, jako to dovedou snad jen zvonky z pohádky. Chopinovy etudy plynuly po sobě jedna za druhou, jako bychom si prohlíželi obrázky v pohádkové knížce – tiše, inspirovaně, v neskutečných opalizujících barvách, a publikum nestačilo žasnout, co všechno lze v té obrázkové knížce objevit. Vybrat nejkrásnější etudu je prakticky nemožné. Určitě bych si přál znovu slyšet nokturnovou Etudu č. 7 cis moll, jejíž pianissima už nemohla být z tohoto světa. „Oktávová“ Etuda č. 10 h moll fascinovala závratným tempem a obrovskými dynamickými vlnami, v krátkém pomalém úvodu Etudy č. 11 a moll byla umělkyně tak koncentrovaná, že to vypadalo, jako by na těch několika taktech závisel její život, a v pekelné „terciové“ Etudě č. 6 gis moll si pohrávala se závratně rychlými terciemi tak bezstarostně, jako by na světě nebylo nic lehčího.
Beatrice Rana zjevně nemá nejmenší technické problémy. Hraje v hlubokém soustředění, až se zdá, že ve chvíli, kdy sedí u klavíru, neexistuje mimo ni už nic jiného. Tenhle dojem podporují i hojná „introvertní“ pianissima, v jejichž tichosti a měkkosti jí může jen sotvakdo konkurovat. Na druhé straně si ovšem nemenší pozornost zaslouží její odvážná a velkorysá pedalizace, která propůjčuje její hře zajímavou, mnohdy až „impresionistickou“ barevnost.
Kouzlení Beatrice Rany pokračovalo i ve druhé části večera. Všechny tři věty z Albénizova třetího sešitu Iberie – El Albaicín, El Polo a Lavapiés – vyzněly jako ta nejlákavější pozvánka k výletu do Španělska. Rana je hrála velmi uvolněně, takže skladby nezřídka působily téměř jako kavárenská improvizace, a skvěle v nich pracovala s časem, kterého se – při veškeré technické náročnosti – najednou zdálo být tolik, jako bychom lenošili někde na dovolené. S viditelným potěšením si pak umělkyně vychutnávala všechny taneční pasáže a „kytarové“ efekty.
Klavíristčin recitál vyvrcholil ve Stravinského Třech větách z Petrušky. Toto extrémně obtížné dílo podala Rana s úžasným švihem, jiskrou a vtipem a se spoustou neslýchaných zvukových efektů. Místy jsem měl dokonce pocit, že už se nejedná o „pouhou“ hudbu, ale o pyrotechnickou exhibici. Tenhle pianistický ohňostroj pochopitelně zdvihl posluchače ze sedadel. A Beatrice Rana – přestože musela být notně vyčerpaná – ještě dvakrát přidávala. Nejprve Janáčkovu Frýdeckou Pannu Marii (opět s pianissimy, při kterých publikum tajilo dech) a nakonec ještě Gigue z Bachovy Partity B dur.
Sympatická a skromná Beatrice Rana nejenže potvrdila svou pozici ve světové pianistické špičce, ale také nastavila letošnímu Festivalu Rudolfa Firkušného hodně vysokou laťku.
