Beethoven

Symfonický orchestr Českého rozhlasu zahájil 26. září v pražském Rudolfinu novou sezonu, kdy slaví devadesát let existence (1. října 1926 se uskutečnil první koncert Orchestru Radiojournalu), s odvahou hodnou svého sloganu „Boříme zdi“. Nabídnout program jen z hudby Ludwiga van Beethovena, završitele vídeňského klasicismu, může být povznášející nebo sebevražedné. Vždyť konkurence ve světě je nesmírná. Šéfdirigent Ondrej Lenárd vybral Coriolana, Houslový koncert D dur a Třetí symfonii Es dur. Musím předeslat, že zůstal někde v půli cesty.

Dramatická předehra Coriolanus byla dobrou volbou pro zahájení večera námětem i coby vyburcování orchestru k maximálnímu výkonu. Ano, bylo tam hodně vzdoru, vzepětí, ale i zpěvnosti (druhé téma). Duševní zápas hlavního hrdiny byl dobře rozklíčován jak v expozici, tak v provedení. Bohužel zde také bylo nemálo zvukové zemitosti až tvrdosti, která této hudbě v takové míře nesluší.

Houslový koncert už svedl mnoho virtuosů k monumentálnímu patosu. Ve snaze co nejvíce umocnit geniální zpěvnost hudby, ocitli se na hraně tempové srozumitelnosti a v proudu hudby jakoby se zastavili v čase. Tomu se houslista Jan Mráček (rychle se prosazující virtuos a též hostující koncertní mistr České filharmonie) inteligentně vyhnul. Jeho pojetí bylo v podstatě konzervativní, nehledající něco, co v hudbě není. Jen pokorně tlumočil dle mého mínění nejkrásnější houslový koncertantní part, jaký byl kdy napsán. Snažil se však (ne vždy) neopomíjet  detaily, kterých je v hudbě bezpočet. Bohužel orchestr jej nenásledoval. Neústupně často trval na svém, takže se například stávalo, že sólista kouzelně přešel do decrescenda, ale orchestr tvrdošíjně držel svou dynamiku. Ideální nebyla ani souhra (viz pizzicato v druhé větě). Frázování orchestru v Rondu pak bylo úderné až příliš. Co se týká pana Mráčka, má báječný tón a skvělou techniku. Kouzelná byla všechna tři témata v první větě, Larghetto pak mělo nutný klid a meditativnost. Jen vibrata bylo občas příliš. Méně přesvědčivě na mě působilo Rondo a velmi rozpačitý jsem byl z jeho verbálního expozé před kratičkým přídavkem na „dobrou noc“…  Určitě se od něho dočkáme v budoucnu pozoruhodných činů!

Eroica je pro interpretaci jednou z nejkomplikovanějších symfonií Beethovena a konkurence je drtivá. Když pominu zahraniční provedení, jež jsem živě slyšel (například Berlínská filharmonie, Vídeňská filharmonie, London Symphony Orchestra, Royal Concertgebouw, Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks, Gewandhausorchester), která jsou pro SOČR nedostižná, pak vezmu pro srovnání dvě tuzemská tělesa, s nimiž se v určité hudbě může porovnávat – Českou filharmonii s Jiřím Bělohlávkem a PKF – Prague Philharmonii s Jakubem Hrůšou. V obou případech jsem slyšel  mimořádnou tónovou lahodnost, měkkost a kompaktnost smyčců a dechů (v případě PKF navíc jakoby „boulezovskou“  transparentnost partitury). SOČR hrál s velkým entusiasmem, přímočaře, slyšel jsem řadu pěkných míst, ale také místa s otazníkem (horny v triu Scherza, souhra v úvodu Finale, artikulace v první větě). Pojetí dirigenta směřovalo více do světa romantismu než do pozdního klasicismu, což by nemuselo vadit, kdyby byly všechny detaily a modelace frází provedeny s maximální péčí a citlivostí. To jsem bohužel neslyšel. Vrcholem koncertu tak byl pro mě Jan Mráček.  

Otevřít jubilejní sezonu jedním skladatelem, který navíc není parketou SOČRu,  nebylo šťastné rozhodnutí. Spíše bych čekal zajímavě sestavený program alespoň s jedním českým dílem, které bylo pro dějiny orchestru signifikantní. (V roce 1926 prý uvedl Dvořákovy Legendy, které bych od SOČRu slyšel moc rád.)