Abonentní koncerty České filharmonie měly ve dnech 17. až 19. dubna atraktivní a hrdinsky laděný program. Dvě velká díla, Beethovenův Pátý klavírní koncert Es dur a Brahmsovu Čtvrtou symfonii e moll, můžeme málokdy slyšet pohromadě. Obvykle se ke slavným skladbám hraje něco méně známého, tady se obě dvě doplňovaly. Klavírní koncert zvaný Císařský je možná nejdokonalejší skladbou svého druhu, a vedle heroického tématu obsahuje řadu lyrických míst, klavírní part je s nekonečnou fantazií propojen s tím orchestrálním. A promyšlené předivo hlasů v Brahmsově Čtvrté symfonii z ní dělá podivuhodně mnohotvárnou skladbu, neobyčejně expresivní a vnitřně bohatou.
Skotský klavírista Steven Osborne je doma v klasicistním repertoáru a na jeho přístupu to bylo znát. Měl krásný znělý úhoz a smysl pro čitelné frázování, klavírní part byl velmi prokreslený. Zároveň si hlídal, aby klasika nikde neromantizoval, takže melodie příliš nerozezpívával a ani s agogikou příliš nepracoval. Celkový dojem při pátečním provedení tedy byl jakoby civilní a věcný, zároveň velmi poctivý. Klavírista občas překvapil výraznějším akcentem, ale jinak bezchybně držel styl. Do výrazněji heroického pojetí se nepouštěl ani dirigent Semjon Byčkov, který vedl skladbu spolehlivě, ale bez výraznějšího interpretačního názoru. Orchestr neměl příliš homogenní zvuk a dialog smyčců a dechů nepůsobil zvlášť propracovaně. Zaujala některá dechová sóla, náročný hornový part v nízkých dynamikách zvládl Jan Vobořil, Ondřeji Roskovcovi vycházely party fagotové. Celkově zněla dechová skupina měkce a citlivě. Dobré bylo, že orchestr nikde klavíristu nepřekrýval, což je dáno i tím, jak dobře je skladba napsaná.
Čtvrtou symfonii Johannesa Brahmse dirigoval Byčkov zpaměti, skladbu v pátek začal pomalu a vlídně, možná i trochu unaveně. Celé provedení nabídlo řadu zajímavých detailů, ale chyběla mu koncentrovanost a jakýsi jednolitý tah. Jakoby si dirigent jen hrál s detaily a krátkými sólovými pasážemi různých nástrojů. Brahmsovi by slušelo více klasického řádu a zvukové homogenity. Variace druhé věty zněly měkce jedna za druhou, ale bez zřetelné gradace. Nejpůsobivější byla závěrečná věta, zejména ve svém emotivním zakončení, působivé bylo flétnové sólo Andrey Rysové – ale mluvit o jednotlivých sólových výkonech je u tohoto skladatele trochu nepatřičné. Důležitá je maximální vzájemná souhra a nekonečný mnohavrstevný dialog všech hráčů, který je pro tuto skladbu charakteristický. Zdálo se mi, že by mohl být sevřenější a méně asociativní, po koncertě jsem se rád vrátil k Bělohlávkově pětatřicet let staré nahrávce.
