Když dozněla 10. 9. na zahajovacím koncertu festivalu Dvořákova Praha předehra k Rossiniho opeře La Scala di Seta, měl jsem v sobě zmatek. Večer měl několik pozitiv (včetně přídavku), a přesto jsem se nemohl zbavit pocitu neuspokojenosti. Nejdříve pár vět k vrcholu koncertu. Jednoznačně jím pro mě byla Beethovenova Sedmá symfonie A dur . Česká filharmonie hrála velmi angažovaně, přesně a muzikanti si dílo vysloveně užívali. Jiří Bělohlávek je vedl k plnokrevnému, zpěvnému výrazu, kde vyzněl každý detail. Je to jiný pohled na génia, než má třeba Berlínská filharmonie, což je dobře. V třetí větě jsem obdivoval šťavnaté smyčce, v Prestu jsem ocenil výborné tempo a přesnou rytmickou strukturu. Slyšet hrát ČF Beethovena v roce 2003 byla nuda, v roce 2013 je to zážitek!
V úvodu chtěl festival připomenout jubileum Krzystofa Pendereckého, jenž se dokonce koncertu zúčastnil. Nevím proč bylo vybráno Adagio z Třetí symfonie , které skladatel pro tuto příležitost upravil pro smyčce. Penderecki má lepší symfonie, nicméně orchestr dal provedení správnou dávku mysterióznosti a tónové intenzity.
Vrcholem mělo být provedení Dvořákova Violoncellového koncertu h moll . Stejně jako jiní jsem jej slyšel bezpočtukrát. Po technické stránce jej Alisa Weilerstein zahrála dokonale. Asi půjdu proti hlavnímu proudu oslavných reakcí, ale mě její interpretační pojetí uspokojilo pouze zčásti. Její změny v dynamice a tempu oproti autografu, vyhraněné kontrasty, emoční vlny (např. v 2. větě) jsou jistě zajímavé, sugestivní, ale mně silně vadily. I geniální hudebník by měl pokorně respektovat tvůrce. Jistě to však bylo pro mnohé magické. Orchestrální doprovod byl téměř bezchybný.
Další večer (11. 9.) dávala Alisa Weilerstein v Pražské křižovatce recitál, romantický, a přece jiný. Program jí neuvěřitelně seděl – nejdříve pevná stavba velkolepé Brahmsovy Sonáty e moll op. 38 , pak dva Dvořákovy kusy – Klid lesa a Polonéza A dur – a nakonec fantasticky zahraná Chopinova Sonáta g moll . A jako tečka: opakování Larga ze Chopina jako pocta obětem 11. 9. 2001. Brahms – úžasná nálada, lehkost, umožněná dokonalostí pravé ruky, třetí věta pak brala dech, jedna emoční vlna navazovala na druhou. Klid lesa měl správnou míru „klidu i neklidu“, v Polonéze cellistka přesně vystihla tanečnost a jemnou eleganci drobné skladby. Chopin – koncentrovaná vášeň, těžké jak pro violoncello, tak pro klavír. Skvělým partnerem jí byl Ivo Kahánek , citlivý, noblesní, spolehlivý šlechtic klavíru. Stačily jim pouhé dvě zkoušky, aby vznikl koncert, jenž se zařadil mezi vrcholy roku 2013 v Praze.
Zdálo se, že následující recitál bude také mimořádnou lahůdkou, vždyť jméno Jevgenij Kissin patří v klavírním světě k nejžádanějším. Kupodivu nehrál v Dvořákově síni Rudolfina na nově zakoupený Steinway, nicméně i na ten „starý“ (model D z roku 1997) toho předvedl hodně. První polovina patřila obrovité Sonátě D dur, op. 53 Franze Schuberta. Byl jsem překvapen, že v provedení byl neklid, dynamika byla spíše silnější, frázování bylo nezřídka velmi osobité a že věnoval více pozornosti velkým obloukům než detailům. (Bohužel zůstal ve stínu vrcholných produkcí například Alfreda Brendela.) Ovšem Skrjabin – to byla jiná káva. Nejdříve magická Sonáta-fantazie č. 2 gis moll a potom výběr z jeho Etud op. 8 (2, 4, 5, 8, 9, 11, 12 ). Drtivý účinek! Sonáta byla strhující, etudy sice tak jednoznačné nebyly, ale určitě to patří k tomu nejlepšímu, co je možné dnes ve světě slyšet. Pan Kissin nakonec i přidával: Bach – Kempff: Siciliana , Skrjabin: Etuda opus 42 č. 5 a Chopin: Polonéza č. 6 . Za získání pana Kissina zaslouží festival uznání.
(Další reflexe koncertů Dvořákovy Prahy na www.muzikus.cz)
