Klavírista Jan Bartoš nabídl na svém recitálu 20. dubna 2017 v malostranském kostele sv. Vavřince posluchačům program značně neotřelý, ba možná až lehce provokativní. Propojil v něm totiž díla Ludwiga van Beethovena se skladbami Johna Cage, jednoho z nejavantgardnějších umělců dvacátého století (v jeho nejslavnější a zároveň asi i nejkontroverznější „kompozici“, nazvané 4´33´´, nezazní ani jediný tón). Cestou na koncert jsem přemýšlel o tom, jak a zda vůbec se dva tak naprosto rozdílní skladatelé snesou navzájem vedle sebe, a zkoušel jsem si představit, co by si asi Beethoven pomyslel o Cageovi, kdyby měl možnost slyšet jeho hudební výtvory.
Jan Bartoš zahájil své vystoupení Cageovou skladbou In a Landscape. Dílo (původně určené k tanečnímu ztvárnění) neklade na posluchače ani na interpreta žádné velké nároky a nejspíš připomíná bezproblémové kousky Erika Satieho. Náznaky pentatoniky mu dodávají pikantní exotickou příchuť, ale jinak tato skladba nepřináší nic avantgardního a zaručeně nemůže pohoršit ani toho nejzapřisáhlejšího odpůrce „moderní“ hudby. Jan Bartoš ji přednesl podle autorova předpisu s una corda, měkce, klidně, bez náznaku jakéhokoli sebemenšího konfliktu. A pak přichystal posluchačům originální překvapení. Na Cageovu satieovskou idylu totiž navázal attacca, bez pauzy, Beethovenovými 32 variacemi c moll, WoO 80. Toto dílo hrál neobyčejně dramaticky a energicky, s opravdovým beethovenovským vzletem. V daném kontextu tak vlastně přisoudil Cageově skladbě roli výrazově kontrastního preludia k Beethovenovu závažnému variačnímu cyklu. Také následující dvě skladby propojil umělec v jeden celek bez pauzy. Nejprve zahrál Cageovu kompozici A Room, po ní (opět attacca) Beethovenových Šest bagatel, op. 126. Beethoven zachází v tomto cyklu velmi nápaditě a neortodoxně s formou, Cage pak ve své skladbě neméně nápaditě s klavírním zvukem. A tak se Cageova skladba stala v Bartošově pojetí jakousi sedmou bagatelou. Pianista přednesl Beethovenovy Bagately i Cageovo A Room neobyčejně citlivě a inspirovaně. Beethovenovy Bagately hrál pak téměř jako programní hudbu – každá z nich měla svůj příběh a svou neopakovatelnou náladu. A přestože klavír v kostele sv. Vavřince nepatří ke špičkovým nástrojům, umělec doslova kouzlil se zvukovými barvami: v předposlední bagatele jako by zněly dívčí hlasy a v poslední bagatele horny a flétny.
Nejefektnější kombinaci „Cage – Beethoven“ připravil klavírista posluchačům po přestávce, kdy spojil attacca Cageův cyklus Seven Haiku s Beethovenou Sonátou c moll č. 32, op. 111. Kratičké, jen několikavteřinové větičky Cageova cyklu jsou rytmicky natolik rozrůzněné, že méně zasvěcený posluchač nemusel vůbec postřehnout, v který okamžik vplynul Bartoš do rytmicky neméně rozrůzněné introdukce Beethovenovy poslední sonáty. Ono nečekané propojení na mne v tu chvíli působilo dojmem, jako by si Cage s Beethovenem podali přes staletí ruce. Seven Haiku vyznělo v podání Jana Bartoše naprosto přesvědčivě a Beethovenova sonáta se stala logickým vyvrcholením večera. Její první věta měla báječný rytmický švih, jemuž úsměvně dalo první impulz energické klavíristovo podupnutí na začátku hlavního tématu. Variační volná věta okouzlila poetičností a průzračností. Její závěr se rozplynul do sugestivního snového pianissima a umělec si natolik přál, aby mohlo v posluchačích doznít, že nechal svůj recitál bez přídavku.
