Třetí ze čtveřice abonentních koncertů souboru dobových nástrojů Concentus Musicus Wien (CMW) ve Velkém sále vídeňského Spolku hudby patřil o víkendu 13. a 14. 3. dvěma, nejen u nás nepříliš často uváděným Beethovenovým dílům, Kantátě na smrt císaře Josefa II. WoO 87 (1790) pro sóla, sbor a orchestr a oratoriu Kristus na Olivetské hoře op. 85 (1804) pro tři sólové hlasy, sbor a orchestr. Nikolaus Harnoncourt (NH), dirigent večera a dramaturg abonentní řady v jedné osobě, jehož věrné publikum přivítalo tradičně mohutným potleskem, vždy v postní době uvádí díla s duchovní tematikou (vloni to byla kromě Haydnovy Symfonie c moll Hob I:95 autorova Mše Za časů války, předloni Bachovy Janovy pašije). Letos padla volba na Beethovenova díla, která – pokud je NH již nastudoval – v dirigentově interpretaci dlouho nezazněla a na rozdíl od Beethovenových symfonií, koncertů, předeher, Slavnostní mše D dur op. 123 a opery Fidelio nebyla dirigentem dosud nahrána. Pravidelné návštěvníky abonentních koncertů CMW nepřekvapila vysoká úroveň orchestru, rozšířeného ve druhé polovině koncertu (Kristus na Olivetské hoře) o trojici pozounistů: odstíněná dynamika, rétorická artikulace i sametový zvuk dřevěných dechových nástrojů na objektivizujícím pozadí smyčcové sekce jsou po desetiletí takříkajíc firemní značkou CMW. Ve výborné formě byl opět Sbor Arnolda Schönberga , tradičně připravený dirigentem-sbormistrem Erwinem Ortnerem , který ze svých řad ve druhé polovině večera vytvořil dvě mužské sborové sekce, mistrně ztvárňující fugové pasáže v dramatické scéně Kristova zatýkání („Wir haben ihn gesehen“ atd.). Nerad přiznávám, že jsem tentokrát nebyl příliš spokojen s výběrem a výkonem čtveřice sólistů: rakouská altistka Johanna Aschenbrenner , jinak členka Sboru Arnolda Schönberga, neměla ve smuteční ódě mnoho prostoru pro prezentaci svého solidního hlasu a domácí tenorista Herbert Lippert neměl 13. 3. svůj den a jindy příjemně znějící a přesně intonující hlas nutil do forzírování (podle záznamu ORF ze 14. 3. a odvysílaného 28. 3. se mu druhý den dařilo mnohem lépe). Fádním basem mne ani tentokrát nezaujal španělsko-slovinský člen curyšské opery Ruben Drole (viz jeho Papageno v nastudování Kouzelné flétny NH, dostupném na DVD), a tak většinu pozornosti a kladných ohlasů publika zaslouženě získávala mladá dolnorakouská, spíše koloraturní sopranistka Daniella Fally , která na rozdíl od svých kolegů za řízení NH vystupovala poprvé. Rozčarování z ne zcela přesvědčivého a vyrovnaného výkonu sólového kvartetu však mařila dirigentova schopnost udržet pozornost publika v posluchačsky náročnější a jen výjimečně uváděné ódě, sice juvenilním, ovšem již typicky beethovenovském čtyřicetiminutovém díle, prostoupeném pro autora příznačnou dramatičností (vstupní a v závěru díla opakovaný sbor se sóly „Tot! Tot! Tot!“) a rétoričností (basový recitativ a árie „Ein Ungeheur, sein Name Fanatismus, stieg aus den Tiefen der Hölle… Da kam Joseph…“). Pozornost publika gradovala po přestávce při poslechu přece jen frekventovanějšího a jediného Beethovenova oratoria Kristus na Olivetské hoře, v němž vokální pole zcela opanoval H. Lippert, jemuž se postupně dařilo odbourávat intonační nejistotu, až se prozpíval k pro něj příznačnému vysokému standardu spíše útlého a světlého tenoru. Zatímco první polovinou koncertu vanul duch osvícenského humanismu brojícího proti náboženskému fanatismu, druhá část večera patřila promýšlení Kristova lidství, jak je Beethoven akcentoval i v o tři roky mladší Mši C dur op. 86 (1807) nebo Slavnostní mši D dur op. 123 (1823). Oratorium tak autorovým důrazem na Kristovo lidství, a nikoliv božství bořilo v procítěné interpretaci H. Lipperta, za strhující účasti sboru a se zřetelnými subtextovými komentáři v orchestrálním doprovodu mýtus o Beethovenově bezbožnosti. Publikum odměnilo aktéry dlouhým potleskem, a kdo si během pauzy stihl prostudovat i tradičně fundovaný průvodní text z pera Hartmuta Kronese , nemohl z koncertu odejít nedotčen Beethovenovou interpretací velikonočního poselství.
