Opět jsem byl svědkem dalšího pokusu o prezentaci Dvořákových Biblických písní s klavírem. Truchlivě prázdný sál, nejistota v intonaci, rytmická tvořivost nerespektující autograf byly průvodními znaky převážné části cyklu. (V písni Bože! Bože! Píseň novou Jenis dokonce rytmicky zcela vypadl, čímž zmátl i pianistu Ronalda Schneidera , jenž nedosáhl úrovně jeho pražskojarních kolegů.) Je zřejmé, že u tohoto cyklu nestačí mít krásný volumen. Ve třech Čajkovského romancích jako by přišel na pódium jiný člověk – jistý, pečlivý v detailech, znalý obsahu textu. Bylo to krásné, i když úrovně vzorové pražské prezentace Dmitrije Hvorostovského nedosáhl. Zato Rossiniho a Tostiho canzony podal Jenis s tak neodolatelným šarmem a hlasovým belcantovým kouzlem, že předčil někdejší pražské kreace Carrerase a Pavarottiho. Nakonec (i díky přídavkům) bylo hostování Dalibora Jenise v Praze v podstatě úspěchem.
