Zajímavý byl pražskojarní program Pražské komorní filharmonie (18. 5.), v němž se konfrontovali čtyřmi skladbami dva skladatelé: Felix Mendelssohn-Bartholdy (Hebridy , 4. symfonie A dur ) a Igor Stravinskij (Koncert pro klavír a dechové nástroje , Requiem Canticles ). Obtížný klavírní part Stravinského koncertu přednesl Boris Krajný brilantním způsobem nejen v krajních virtuózních větách, v nichž se zvuk klavíru mísí s bohatě obsazenou dechovou částí orchestru, ale zejména v pomalé větě. Zde naopak jeho klavír čněl se zvukovou plasticitou a výrazovou hloubkou.
V díle málo uváděném, v němž sólový part převyšuje svými požadavky leckterý ze známých repertoárových kusů, ukázal pianista svou připravenost a stálý umělecký růst. Jen málokdy je možno slyšet tak dokonalou interpretaci jako tentokrát v rozšířené podobě dechové sekce Pražské komorní filharmonie. Přínosem a posluchačským objevem bylo Stravinského Requiem, poslední autorova skladba, které před posluchače staví minipodobu zádušní mše, esenci jejího smyslu, jak ji v devíti větách cítil pětaosmdesátiletý skladatel. Smíšený sbor, orchestr, mezzosoprán a bas naplnili myšlenku v krátké briskní verzi, v níž obsah šesti základních slov (Exaudi, Dies irae, Tuba mirum, Rex tremendae, Lacrimosa, Libera me) v různém vokálním rozložení extrahuje skladatelovu osobitě pojatou meditaci nad posledními věcmi člověka. Tři instrumentální interludia, originálně rozdělené smyčcům, dechům a zvonům, skladbu rámují. Nesnadný interpretační úkol naplnil orchestr i Pražský filharmonický sbor s dokonalostí a slyšitelným zájmem; oba celky se doslova blýskly ani ne v dvacetiminutové skladbě samozřejmou perfektností a muzikalitou, jež dirigentovo zaujaté vedení ještě umocnilo. Basista František Zahradníček a Tatiana Menčikova završili výsledný dojem z krásného díla svými dobrými hlasovými předpoklady. Stravinského méně uváděné skladby v programu koncertu „obalovala“ svítivě známá díla Mendelssohnova. Úvodní předehra Hebridy a závěrečná „Italská“ symfonie jistě potěšily krásou kompozic, ale v prvé řadě byly podkladem k vynikající interpretaci Pražské komorní filharmonie, jejíž kvality – jejich cizelace – se stále stupňují. Především technická vybroušenost a k tomu zvuková vyrovnanost, obojí na vysokém stupni, rozsvěcují každé z interpretovaných děl dnes již doložitelně specifickým rysem tohoto ansámblu. Na mne působí nejen samozřejmým předpokladem kvality, ale především stálou a neopotřebovanou radostí ze hry, podloženou vlastní muzikalitou a možno říci téměř splynutím s dirigentskou představou Jiřího Bělohlávka . Připravenost interpretovaných děl mu na koncertě samém dovoluje jen lehkou animaci orchestru, na niž hráči reagují s okamžitým naplněním. Roky tříbená souhra dirigenta s těmi, jež si vybral, jim oběma evidentně dává potěšení ze hry, a tím vytváří z koncertů Pražské komorní filharmonie onu výjimečnou posluchačskou příležitost slyšet technickou kvalitu a muzikalitu v symbióze radosti ze hry samé.
