Jiří Bělohlávek dokáže dát Smetanově hudbě jinou jedinečnost: prozářenou dokonalost, střídmou romantickou zpěvnost a jemnou vroucnost, bohatou proměnlivost, prostý klid a sváteční krásu. Současně přitom velmi věcně pečuje i o provozní dokonalost: získal možnost mimořádně velkého obsazení, aby mohl zejména hráče na dechové nástroje během osmdesátiminutového koncertu nenápadně prostřídat. A pomohl zvuku mimo jiné i tím, že nechal angažovat místo běžných dvou dokonce šest hráčů na harfu. Ve Vyšehradu to znělo skvěle. Vypadalo to i na pohled impozantně, ale není třeba se domnívat, že mu šlo o něco jiného než o hudbu samu. Šestidílný cyklus, pocitově záměrně úzce provázaný, jen velmi postupně gradoval, žádná z básní nevrcholila sama pro sebe. Drama v Šárce nebylo nijak vyhroceno, Vltava nespěchala, další části se vyhnuly břesknosti. Závěr však stál za to – hymnicky vážný Tábor a pak Blaník jako ideový vrchol, i při něm ovšem zbylo dostatečné místo pro nádherné pastorale. Bělohlávkova Má vlast s pečlivě a bohatě hrajícími filharmoniky vyzněla jako důvěrně známá, s mnoha detaily, které vedle očekávaných momentů otvírají oči a uši i pro nové zážitky. Vyzněla jako zcela životná, výjimečná partitura naší i evropské hudby. A provedení bez přestávky, vcelku, pro Bělohlávka charakteristické, by se mělo zavést jako norma. Umělecký dopad tohoto detailu je pro vnímání díla obrovský.
