Pod svůdným názvem Chiaroscuro veneziano vypůjčeným z dějin výtvarného umění představil Václav Luks a Collegium 1704 22. března v Rudolfinu atraktivní program sestavený z duchovních děl Claudia Monteverdiho, Francesca Cavalliho a Felice Sancese. Ačkoliv posledně jmenovaný v Benátkách příliš dlouho nepobyl (Sances je původem z Říma a téměř celý tvůrčí život strávil ve Vídni), všechny skladby večera byly takříkajíc rodově spřízněné. Nejen zkušený posluchač mohl během večera pozorovat „migraci“ konkrétních hudebních motivů od jednoho mistra k druhému nebo porovnávat, jakými způsoby dosahovali skladatelé kontrastu mezi jednotlivými úseky žalmů či mešního ordinária „in stile concertato“.
Stylová jednota vybraných skladeb však měla i své úskalí, naplno totiž obnažila zcela mimořádný talent nejstaršího autora, Monteverdiho, vedle jehož děl – nota bene tak vytříbených a oslnivých, jako Dixit Dominus secondo anebo Gloria a 7 – jen máloco nepobledne. Závěr první poloviny večera se vzpomínaným Monteverdiho Gloria se tak stal poněkud „předčasným“ uměleckým vrcholem. Do druhé poloviny koncertu byla situována pouze Sancesova Missa Sanctae Mariae Magdalenae, která sice nabídla řadu krásných detailů (a také změna v umístění dechové sekce na varhanní emporu byla pro výsledný zvuk nesporným kladem), předchozí dojem ale nepřekonala a ani – z kompozičních důvodů – nemohla.
Luksova interpretace se nesla v charakteristickém duchu: tempa zdůrazňující virtuózní rovinu skladeb, pečlivá deklamace vokalistů, efektní střídání barev a dynamiky, jež společně přispívaly k jakoby samozřejmé velkoleposti, zářivá ale měkká „tutti“ sehraného ansámblu. Publikum mohlo jen litovat onemocnění harfenistky Johanny Seitz, jež by témbrovou paletu ještě obohatila. Specifickou kategorii hudby raného baroka tvoří zdobení, zde dostali prostor zejména cinkenisté Adrien Mabire a Frithjof Smith, kteří svými diminucemi vzbuzovali obdiv a celkovému zvuku dodávali typickou virtuózní i témbrovou „špičku“. Nároky kladené na vokalisty byly značné a celé Collegium Vocale 1704 (tentokrát ve složení patnácti zpěváků) si bezpochyby zaslouží velké uznání; jmenovitě bych rád vyzdvihl alespoň skvělé výkony Ondřeje Holuba (tenor) a Tomáše Šelce (bas). V Monteverdiho žalmu Beatus vir (primo) by bylo – vzhledem ke konkrétnímu obsazení, vysokému ladění a akustice – vhodnější trochu pomalejší tempo, půvabné disonance ve střední části si takto vychutnali spíše interpreti na podiu než posluchači. Nehledě na tuto či jiné výhrady, jež mimo jiné dokazují, jak vysoká očekávání koncerty Collegia 1704 oprávněně vzbuzují, měl celý večer vysokou úroveň a jedinečnou atmosféru, k níž napomohla také solidarita publika a účinkujících, kteří výtěžek z koncertu věnovali na pomoc napadené Ukrajině.
