Nedávno objevená Romance pro housle a klavír Bohuslava Martinů zazněla na benefičním koncertě Institutu Bohuslava Martinů 8. listopadu v Profesním domě na Malostranském náměstí v Praze. Violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík zahráli kromě ní i další díla Martinů a skladby Klementa Slavického a Roberta Schumanna.
Nedocenitelnou práci na poli bádání týkajícího se díla Bohuslava Martinů, jeho publikování i veřejného provádění provádí Institut Bohuslava Martinů. Během své historie sahající až do roku 1995 institut shromažďuje veškeré dostupné dokumenty z pera Bohuslava Martinů i materiály o něm, aby měli zájemci z řad muzikologů, interpretů i veřejnosti možnost studovat skladatelův život a dílo v plném kontextu doby.
Nejdůležitějším úkolem institutu je projekt Souborného vydání díla Bohuslava Martinů, jehož první dva svazky vyšly v roce 2015. Úctyhodná práce rozplánovaná do sta svazků se neobejde bez podpory institucí jako Nadace Bohuslava Martinů, Martinů Stiftung v Basileji, Grantová agentura České republiky či Státní fond kultury České republiky. Dosud vyšlo deset svazků, v současné době je rozpracováno dalších dvacet, příští rok se chystá vydání kritické edice dvou operních děl Martinů – Mariken z Nimègue, první verze druhého dějství z opery Hry o Marii, a Dvakrát Alexandr, jednoaktová opera buffa. Ještě dříve se mohou zájemci seznámit s kritickým vydáním dvou pozdních děl skladatele – Fresky Piera della Francesca a Paraboly.
Významná a potřebná je ovšem i pomoc mecenášů. Jak zmínil Aleš Březina, ředitel Institutu Bohuslava Martinů, covidová pandemie se nepříjemně otiskla i do provozu pražských institucí věnujících se dílu Bohuslava Martinů. Protože se během dlouhé doby nekonaly žádné koncerty ani operní představení, octly se příjmy z tantiém z provádění děl Martinů na velmi nízké úrovni. Léta však již pomáhají jednotliví dárci, které Institut Bohuslava Martinů zve na své tradiční benefiční koncerty. Ten letošní, osmý, se konal ve středu 12. listopadu v pražském Profesním domě Matematicko-fyzikální fakulty UK, která tyto krásné historické prostory bezplatně poskytla institutu již podruhé. Kromě dalších skladeb během večera zazněla i světová premiéra nedávno objeveného neznámého díla Bohuslava Martinů – Romance pro housle a orchestr, H 186bis. Skladbu, pravděpodobně z roku 1930, náhodně nalezla muzikoložka Markéta Krátká v katalogu izraelské Národní knihovny v Jeruzalémě. Tam objevila záznam o neznámé skladbě z roku 1930. Pochází z pozůstalosti francouzského fotografa ukrajinsko-židovského původu Borise Lipnitzkého, kterému ji Martinů věnoval. Pařížský fotografický ateliér Lipnitzkého totiž během dvacátých až šedesátých let 20. století navštěvovaly významné umělecké osobnosti. Martinů, který v letech 1923 až 1940 žil v Paříži, kde mimo jiné studoval u Alberta Roussella, si tu nechal v roce 1931 pořídit svou svatební fotografii. Jak se octl rukopis skladby v Jeruzalémě? Vzhledem k židovskému původu fotografa Lipnitzkého pravděpodobně kdosi z příbuzných věnoval část pozůstalosti izraelské Národní knihovně. Datace vzniku skladby je pouze odhadovaná. Ředitel institutu Aleš Březina upozorňuje, že impresionismem ovlivněná skladba nápadně připomíná rané skladby Martinů, a hudební vědci se domnívají, že by eventuálně mohlo jít o ztracenou Romanci H 12 z roku 1910, kterou autor narychlo přepsal a dedikoval ji Lipnitzkému. „Proč by to ale dělal, proč by ‚podváděl‘ – on, který podobnou drobnost uměl složit za jeden den?“ ptá se Březina. Záhada a další úkol, který muzikologové musejí vyřešit.
Světové premiéry Martinů Romance pro housle a klavír se chopili violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík. Proč skladba zazněla v transkripci pro violoncello a klavír? Dílko bylo objeveno zhruba měsíc před koncertem, kdy již byli ohlášeni interpreti. Skladba tedy byla transkribována a ve verzi pro violoncello a klavír poprvé zahrána. Posluchači se však mají na co těšit. Proslýchá se, že Romanci studuje jeden významný houslista. Na benefičním koncertě byla Romance zařazena mezi Schumanna a Tři české tance pro sólový klavír Bohuslava Martinů. Výsledkem byl zajímavý kontrast, skladba působila zadumaným až melancholickým dojmem.
Věnujme se nyní programu večera a výkonům Petra Nouzovského a Martina Kasíka. Benefice Institutu Bohuslava Martinů se od počátku svého konání vyznačují angažováním špičkových hráčů (kteří vystupují vždy bez nároku na honorář) a nejinak tomu bylo i letos. Jako první zazněla Variace na slovenskou lidovou píseň, H 378 z roku 1959, poslední dokončená skladba Martinů. Petr Nouzovský, který je právem považován za jednoho z nejlepších současných evropských cellistů, naplnil sál krásným vřelým tónem hýřícím mnoha odstíny. Hraje na nástroj Georga Rauera z roku 1921, oplývající mimořádnou barevností a plností. Původní nápěv lidové písně zahrál Martin Kasík ohnivě, Petr Nouzovský dodával potlačovanou vášeň i smutek, jak už to tak v lidovkách bývá. V temperamentní rytmizaci závěru se hudebníci představili jako pár, pro něhož není souhra žádným problémem.
Martin Kasík toho večera zvolil dvě sólové skladby – jako druhou Tři skladby pro klavír z roku 1947 Klementa Slavického a v druhé polovině koncertu Tři české tance pro sólový klavír, H 154 Bohuslava Martinů. Slavický je Kasíkův erbovní autor, pokaždé je zážitkem slyšet tuto dvojjedinost autora a interpreta. V první Burlesce se klavírista blýskl svým citem pro rytmizaci, pedalizaci, fráze zněly jak vzedmuté vlny zvolna mizející v moři. Běhy, rozklady, to vše lze popsat jedním slovem – burleskní. Ani v následujícím Intermezzu klavírista neslevil z techniky ani z výrazu. Ulpívavé téma v pravé ruce se vrývalo do uší, levá se chová neposedně, pravou provokuje, až se jí nakonec přizpůsobí a vše mizí do křehkosti, nedořečenosti. To se však ostře obrátí v závěrečné Toccatě, v níž interpret předvedl excelentní úhoz, jedinečné tempo, cit pro dynamiku i výstavbu frází. Totéž lze napsat o Třech českých tancích pro sólový klavír Bohuslava Martinů. Na první poslech zaujme zajímavá rytmizace skladby (synkopy, ragtimové názvuky, časté střídání rytmu) prokládaná lidovými motivy. Technicky náročná skladba ústí v závěr připomínající smršť, která Martinu Kasíkovi očividně velmi vyhovovala.
Druhou skladbou večera, pod níž nebyl podepsán Bohuslav Martinů, bylo Adagio a Allegro, op. 70 z roku 1849 Roberta Schumanna. V ní plně zazářily interpretační kvality Petra Nouzovského – lahodný tón jeho violoncella, nebesky schumannovský (ani Martin Kasík nezůstal v měkkosti tónu pozadu), tvoření vibrata, které jako by se okamžitě přeneslo na posluchače a rozeznělo jejich smysly, plnost a současně křehkost zvuku nástroje.
Doslova lahůdkou pak bylo závěrečných Sedm arabesek – rytmické etudy pro violoncello a klavír, H 201 z roku 1926 Bohuslava Martinů, příležitost vychutnat si jak skladatelovu invenci, tak um obou interpretů a jejich až chameleonské převlékání v jednotlivých částech. Oba interpreti je ztvárnili s pestrou invencí – šantánové moderato, přecházející v lyrické ztišení, vzápětí převládající hravá tanečnost, ústící v citové téma Adagia, překlápějící se v živost a vrcholící nadupanou tančírnou. V Adagiu temné, lkající Nouzovského violoncello se zaskvělo i v závěrečném přídavku – Labuti Camilla Saint-Saënse. Po přitažlivými rytmy kypícím Martinů to bylo spočinutí, vydechnutí, usebrání v interpretaci dvou skvělých muzikantů.
Mimochodem, Petr Nouzovský natočil kompletní dílo Martinů pro violoncello. Vyšlo v roce 2020 na pěti CD a spolupracoval na něm s dirigentem Tomášem Braunerem a Plzeňskou filharmonií a klavíristy Gérardem Wyssem a Miroslavem Sekerou.
