Tradiční podzimní benefiční koncerty Institutu Bohuslava Martinů (IBM) přinášejí vždy skladby tohoto autora v pestré paletě komorní tvorby. Na letošním koncertu vystoupili v úterý 8. listopadu v Barokním refektáři Profesního domu Matematicko-fyzikální fakulty UK dva skvělí a mezinárodně uznávaní umělci, violoncellista Petr Nouzovský a klavírista Martin Kasík, kteří kromě skladeb Bohuslava Martinů uvedli také hudbu Klementa Slavického a Roberta Schumanna.
Ředitel IBM Aleš Březina v úvodním slovu představil aktivity IBM v posledních letech, mj. Cenu předsedkyně Grantové komise ČR za rok 2020 a získání grantu pro dílo připravované mimo edici Souborného díla Bohuslava Martinů a mapující veškerá jevištní díla Martinů, s plánovaným dokončením v roce 2023. Návštěvníkům koncertu podrobněji představil oba úspěšné umělce a seznámil auditorium se zajímavou programovou novinkou ve formě premiéry nově nalezené partitury Romance Bohuslava Martinů, dosud pokládané za nezvěstnou, zmíněnou v poznámce Martinů přítele Karla Nováka r. 1959.
Koncert zahajovaly Variace na slovenskou lidovou píseň H 378, vůbec poslední dokončené skladby Bohuslava Martinů z roku 1959. V provedení Petra Nouzovského a Martina Kasíka tato vyzrálá kompozice vyzněla jako pocta a vzpomínka na domov, který měl skladatel celoživotně uložen hluboko v srdci a do posledního dechu mu věnoval všechnu svoji lásku vtělenou do hudby. Klavír rozehrál Variace rozloženými akordy, violoncello nastoupilo se sametově něžnými, volnými melodickými tóny, slévajícími se s klavírním doprovodem do mírně zrychleného temporytmického sledu. Pravidelný rytmus přecházel až k tanečně radostnému, náhlé zvolnění s naléhavostí měnilo jas na smutek a kontrasty střídaly rytmické i melodické prvky. Emocemi prodchnuté podání Martinů Variací uvedli sólisté, kteří si v souhře výborně rozumí a svým precizním výrazem naplňují hudbu Bohuslava Martinů bohatým niterným obsahem.
Následující Tři skladby pro klavír Klementa Slavického (1910–1999) z roku 1947 přednesl Martin Kasík se závratnou jistotou, od jemných počátečních výšek Burlesky v rychlém sledu a proplétajícími se akordy rozvinutými do širokodeché melodie s plnou svěžestí. Intermezzo zvolnilo, potemnělo a přineslo přemýšlivou, zadumanou atmosféru. Naopak závěrečná Toccata uvozená ostrým akordem v Kasíkově podání rozehrála v pravidelném, až strojovém rytmu stoupající melodickou linku a ze zdánlivého chaosu vytříbila náročnými akordy jasnou myšlenku s plnokrevným působivým závěrem.
Z díla Roberta Schumanna (1810–1856) si vybrali umělci skladbu ze šťastného období skladatele, kdy po přesídlení z Drážďan byl náhle plný sil a odhodlání začít nový život se svojí milovanou manželkou, vynikající pianistkou Clarou. Rok 1949 byl pro Schumanna mimořádně plodný a také uvedené Adagio a Allegro, op. 70 z tohoto roku odrážejí jeho vrcholné kompoziční mistrovství. Skladby původně určené lesnímu rohu s doprovodem klavíru plánoval autor „ad libitum“ rovněž pro housle nebo violoncello. Melodický potenciál Adagia využil Petr Nouzovský bezezbytku; v souhře s Martinem Kasíkem vložili do hudby nejen emoce, ale také vkus a smysl pro krásu, jimiž jsou obdařeni. Allegro v hybnějším rytmu staví na melodickém základu, ale jeho vyznění směřuje kompozičně do budoucna, opouští čistou romantiku a poskytuje oběma hráčům příležitost k virtuóznímu procítěnému výkonu s vycizelovaným přednesem.
Osudy nově nalezené Romance Bohuslava Martinů uvedla osobně muzikoložka IBM Natálie Krátká, která díky pečlivé badatelské práci objevila v izraelské Národní galerii v Jeruzalémě skladbu, pravděpodobně komponovanou již v roce 1910 a s drobnými úpravami dedikovanou Martinů pařížskému příteli, fotografovi Lipnitzkému v roce 1930. Romanci pro housle a klavír v transkripci pro violoncello přednesl Petr Nouzovský s Martinem Kasíkem s náležitou pokorou a krásou tónu v nevšední poetické melodii, jež jakoby nesměle evokovala lehkou naléhavost a touhu již s náznaky nepřeberné melodické invence skladatele.
Martin Kasík se poté blýskl ve Třech tancích pro sólový klavír z roku 1926. Klavíristova poetičnost a lyrika, s níž je často spojován, se v Martinů tancích proměnila ve svižný, precizně podaný Obkročák s mladistvou energií, v Dupáku okouzlil báječným citem pro Martinů projasněné uchopení tradičního tance, Polka uchvátila počáteční hravostí, aby poté zaujala přechodem do exponovaného a velmi náročného rubata. Martin Kasík podal Martinů Tance zcela jedinečně a posluchači jeho výkon náležitě ocenili.
Závěr koncertu patřil další Martinů skladbě ze šťastného období roku 1931, kdy po svatbě s Charlottou prožíval svá nejlepší léta v Paříži. Sedm arabesek – rytmických etud pro violoncello a klavír, H 201 představili Petr Nouzovský s Martinem Kasíkem jako cyklus mistrovských, velmi diferencovaných a propracovaných skladeb, autorem označených pouze tempovými pokyny. Co krásy a kompoziční vynalézavosti představil technicky i výrazově vynikající violoncellista se suverénním klavírním doprovodem – svižnou energičnost, mírnou zajímavou melodii zakončenou navýsost měkkým tónem cella, následnou ostřejší až úsečnou sekvenci s nepravidelným rytmem střídala zpěvná volná a velkorysá rozevlátost, v další jemná rytmická melodická linka se postupně rozezpívala do výšek. Poslední etuda opravdu připomněla instruktivní skladbu a Petr Nouzovský si ji opět náležitě užil bravurním přednesem jako všechny předchozí ve všech polohách zpěvného a energického nástroje. Martinů připravil v Arabeskách nečekaný vtipný závěr, jež v podání těchto umělců vyzněl jako čistá radost. Nadšení pro hru a cit pro interpretaci náročných i zdánlivě jen načrtnutých hudebních myšlenek Bohuslava Martinů přenesli oba umělci na posluchače se všemi detaily a vnitřním vkladem. Potlesk v Barokním refektáři nebral konce, přídavkem tedy bylo poděkování s francouzskou klasikou v báječně uvolněném provedení proslulé Labutě Camilla Saint-Saënse.
