13. a 20. listopadu 2015 proběhly v žižkovském Atriu dva večery, které by neměly zůstat nepovšimnuty naší mediální scénou. Jednalo se o souborné provedení 6 smyčcových kvartetů Bély Bartóka Bennewitzovým kvartetem v obsazení: Jakub Fišer a Štěpán Ježek, housle, Jiří Pinkas, viola a Štěpán Doležal, violoncello. V prvním večeru zazněly první, třetí a pátý kvartet, ve druhém ty ostatní.
Oba večery byly ukázkou skladebného mistrovství Bély Bartóka v oboru smyčcových kvartet a jeho způsobu zacházení s tímto ansámblem. Ve stejné míře se na úspěchu večerů podílelo i Bennewitzovo kvarteto, soubor s prvními cenami z Ósaky a Reggio Emilia, dvou nejprestižnějších kvartetních soutěží. Ovšem antické heslo „Tady je Rhodos, tady skákej“ platí v interpretačním umění beze zbytku. Zahraniční úspěchy jsou potěšitelné, ale každá hvězda v oboru klasické hudby musí dnes a denně dokazovat, že je schopna podat dokonalý výkon kdykoli, kdekoli a s jakýmkoli programem. Vedle Haasova a Zemlinského kvarteta jsou Bennewitzovci zatím nejmladším souborem (věkový průměr 35 let) který nese vlajku české komorní hudby do světa. Nejen kvalitou svých výkonů, ale i dramaturgií. Vždyť kolik světových kvartet má na repertoáru Bergovu Lyrickou suitu nebo Webernových 6 bagatel? Hindemithův opus 22 se tu a tam ozve, stejně tak Brittenův kvartet číslo 3. Píseň imigrantů Slavomíra Hořínky, která vznikla na objednávku berlínského Konzerthausu, provedli Bennewitzovci také na Pražském jaru 2014. K tomu samozřejmě český repertoár – Smetana, Dvořák, Janáček, Ullman – z něhož něco vyšlo na CD s velmi nápaditými obálkami.
Některé z Bartókových kvartetů hraje skoro každý světový soubor. Souborné provedení – pokud mne paměť neklame – uskutečnilo pouze Kvarteto hl. m. Prahy. Provedení celého cyklu tedy bylo po dlouhé době velmi odvážným počinem.
Soubor v roce 2013 vyměnil primária a po vyzkoušení několika adeptů – včetně zahraničních – padla volba na Jakuba Fišera. Naskočit do rozjetého Šinkansenu kvartetního provozu je vždycky ošidné. Jakub Fišer má už ale za sebou tak bohatou koncertní minulost, že na první židli vklouzl bez problémů a k naprosté spokojenosti ostatních kvartetistů. Začínal jako primáš a zpěvák naturščik dětského folklorního souboru Slavíček učitelky Hany Metelkové, pokračoval na konzervatoři ve třídě Jaroslava Foltýna,, na HAMU u Leoše Čepického a v době, kdy se střídal s bratrem Janem na místě koncertního mistra PKF už nepřicházela v úvahu ani tréma ani poruchovost. V současné době působí jako pedagog na Hudební škole hl.m. Prahy.
Vysokou řemeslnou výbavou disponují i ostatní členy kvarteta. Vždyť bez špičkové techniky všech zúčastněných rukou nemá v současné době jakýkoli ansámbl šanci na světovou kariéru. V předchozích érách komorních souborů byli sice jejich mnozí členové také schopni předstoupit před orchestr, ale zdaleka ne všichni. Silou Bennewitzova kvarteta je naprostá vyrovnanost všech hráčů. Bartókovi dali vše, co vyžaduje: poezii rodného kraje, oheň čardášů a frišek, dokonalou přesnost v nejkomplikovanějších rytmických útvarech, obrovskou dynamickou škálu, která se v akustice žižkovského Atria velice zhodnotila, kolektivní rudo před očima, když se hudby zmocnili Bartókovi běsové, volně plynoucí horizontální fantazie v místech, kde by začínající soubory potřebovaly k základnímu rozluštění zápisu buď Einsteinův mozek, nebo aspoň počítačový hudební program se vzorky všech rytmů. Průvodní slovo kvartetního mluvčího Štěpána Ježka, bylo rovněž velmi přínosné, dozvěděli jsme se kupř., že si Bartók s Kodálym rozdělili „sféry zájmů“ o nástroje tak, že Bartók bude psát pro housle a Kodály pro violoncello.
Dokonalý výkon je takový, kde nejen nic neruší, ale jeho emocionální náboj zvedne posluchače ze sedadel. A to se Bennewitzům povedlo ve svrchované míře. Bartókova hudba je sice často hodně drsná, uchu nelahodící, ale zdravá, poctivá, pravdivá, náročná na interpreta i posluchače a v pravém slova smyslu moderní ve stylu těch výtvarníků, kteří se napřed naučili perfektně kreslit a teprve potom začali experimentovat. Tedy skuteční umělci.
Kéž se ještě někdy podaří tento mimořádný úkaz zopakovat pro větší počet zájemců a v sále přístupnějším MHD než má Atrium. A kéž si pražské publikum (případně i sponzoři) uvědomí, že Bennewitzovo kvarteto je světový soubor, který by měl být i ve své vlasti prorokem…
