Klavírista Martin Kasík a Bennewitzovo kvarteto patří nejen k tuzemské, ale ke světové interpretační špičce – a tak není divu, že kostel sv. Šimona a Judy, kde tito umělci vystoupili 14. listopadu 2023 v rámci komorní řady FOK, byl zaplněný do posledního místa. V první polovině večera se hudebníci představili v samostatných číslech, po přestávce si zahráli společně.
Koncert zahájil Martin Kasík skladbami svého „erbovního autora“ Fryderyka Chopina – přednesl jeho Scherza č. 1 h moll op. 20 a č. 2 b moll op. 31. Rychlé krajní části obou skladeb hrál brilantně a s obdivuhodným nadhledem a skvěle v nich dávkoval napětí až do závěrečných taktů. V lyrických místech jsme pak mohli obdivovat Kasíkovo poetické cítění a jeho měkce plynoucí kantilénu. Mimořádně krásné bylo barevné řešení středního dílu Scherza h moll, kde Chopin cituje starou polskou vánoční píseň Lulajże, Jezuniu (Spi, Jezulátko). Kasík tu inspirovaně pracoval se třemi souběžnými barevnými vrstvami najednou: v nejhlubší poloze kladl levou rukou klidné sametové basové tóny, nad nimi zpívala pravá ruka melodii vánoční ukolébavky a v nejvyšší poloze něžně cinkaly vánoční zvonky.
Bennewitzovo kvarteto nabídlo po Kasíkově emotivním Chopinovi hudbu naprosto jiného ražení: průzračný a klasicky uměřený Smyčcový kvartet G dur op. 33 č. 5 Josepha Haydna. V Bennewitzově kvartetu se sešli čtyři opravdu vynikající hráči: houslisté Jakub Fišer a Štěpán Ježek, violista Jiří Pinkas a violoncellista Štěpán Doležal. Byla radost nejen je poslouchat, ale také sledovat, jak dobře si na pódiu rozumějí a s jakou samozřejmostí se navzájem respektují. Všichni čtyři hráli se zjevným potěšením, které se lehce přeneslo i na posluchače. Jejich pohodový, odlehčený a bezproblémový Haydn byl příjemným pohlazením po duši.
Ve druhé polovině večera spojilo Bennewitzovo kvarteto své síly s Martinem Kasíkem, aby společně provedli Klavírní kvintet g moll op. 57 Dmitrije Šostakoviče. Jedná se o jedno z nejúspěšnějších skladatelových komorních děl (Šostakovič za něj dokonce získal Stalinovu cenu). Rozsáhlá pětivětá skladba má neobvyklý formální rozvrh: začíná Preludiem, za kterým následuje Fuga. Třetí věta je Scherzo, pomalou čtvrtou větu označil autor jako Intermezzo a kompozici uzavřel allegrettovým Finale. Kasíkovi i hráčům Bennewitzova kvarteta je toto Šostakovičovo dílo evidentně velmi blízké. Interpreti měli skladbu promyšlenou a propracovanou do nejmenších detailů a jejich souhra byla naprosto dokonalá. Hráli Šostakoviče nesmírně přesvědčivě, s hlubokým pochopením, barvitě a senzitivně.
Publikum ocenilo jedinečné provedení Šostakovičova Klavírního kvintetu velkým aplausem. A umělci nabídli překvapivý přídavek: finální větu z Klavírního kvintetu ruského (resp. sovětského) skladatele Alfreda Schnittkeho. Klavír v ní neustále opakuje krátkou, pomalou „cinkající“ melodii, která zní jako písnička na dobrou noc. Ale smyčce se k této melodii připojují tak zvláštním a zneklidňujícím zvukovým „stínováním“, že to působí až depresivně. Přídavek si však hudebníci nejspíš nezvolili náhodně – jedním ze skladatelů, kteří Schnittkeho nejvíc ovlivnili, byl Dmitrij Šostakovič.
