Komorní řadu Dvořákovy Prahy svým výkonem očekávaně ozdobilo Bennewitzovo kvarteto. A zvolilo invenční program z děl Ervína Schulhoffa a Antonína Dvořáka.
V Anežském klášteře se v úterý 17. září opět uskutečnil jeden ze zázraků komorní hudby, kdy dochází k takřka absolutnímu propojení hráčů a publika. Členové Bennewitzova kvarteta Jakub Fišer (housle), Štěpán Ježek (housle), Jiří Pinkas (viola) a Štěpán Doležal (violoncello) zahráli díla Ervína Schulhoffa a Antonína Dvořáka nejen s maximálním soustředěním, ale i s viditelnou radostí a potěšením ze vzájemné souhry.
V Schulhoffově Smyčcovém kvartetu č. 1, op. 8 (1924) se mísí různé umělecké trendy – expresionismus, atonalita, inspirace jazzem. Hudební smršť, kterou hudebníci spustili, ovládla celý sál. Vzrušení první věty Presto con fuoco se rázem přeneslo na posluchače, ti jako by byli pohlceni, lapeni, přemístěni do jiného světa, odkud se po skončení kvartetu jen neradi vraceli. Druhá věta Allegretto con moto e con malinconia grotesca zapůsobila kontrastně – svou hravostí, ironií, humorem, groteskností. Hráči si pohrávali s pizzicatem, přesně odvažovali dynamiku i hudební významy, o to působivěji věta vyzněla. Schulhoffova skladatelská erudice se projevila i ve třetí větě Allegro giocoso alla Slovacca, která znovu přinesla výrazné motivy, tentokrát inspirované lidovou melodikou, a potvrdila všestrannost hudebníků, kteří se samozřejmostí přecházeli z jednoho stylu do druhého a lehce si pohrávali s hudebními záludnostmi, které jim autor připravil. Ve čtvrté větě Andante molto sostenuto jako by nastal konec legrace, přichází pochmurnější podtext, zakončení některých frází vyznívalo až výstražně, velkou roli hrají první housle, které Jakub Fišer obdařil až drásavým pizzicatem. Jeden z nejsilnějších vjemů přišel s pizzicatem violoncella a slabě znějící violou, ten – alespoň pro mě – znamenal emocionální vrchol celé skladby.
Po Schulhoffovi zapůsobil Dvořákův Smyčcový kvartet č 7 a moll, op. 16, B. 45 jako vlídný návrat domů. Bennewitzovci dali opět pocítit dotek dokonalosti interpretace. Chce-li se člověk dobrat odpovědi, v čem tato dokonalost spočívá, může jmenovat vzájemnou provázanost hlasů, souhru, kultivovaný tón, společně dýchající fráze, pečlivě odvažovanou dynamiku, citem oplývající hru, stylovou všestrannost, ale stále to nebude stačit. Interpretace Dvořákova kvartetu možná poskytla doplnění této odpovědi. Mohly by to být i schopnost neustále udržovat posluchače ve zvědavosti, co přijde dále, absence rutiny, drajv i něha současně, cit pro vyváženost vřelosti a efektnosti.
Ke Smyčcovému kvintetu č. 2 G dur, op. 77, B 49, v němž kvarteto nezvykle doplňuje kontrabas, přizvali Bennewitzovci vynikajícího hráče, prvního kontrabasistu Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu Wiese de Boevé. Dvořák nechal vyniknout barvy jednotlivých nástrojů, hra všech pěti hudebníků měla až orchestrální účinek. Po energické první větě zazněly v následujícím scherzu vroucí melodie prvních i druhých houslí, které překrásně společně zahráli Jakub Fišer se Štěpánem Ježkem. Znělý vřelý zvuk houslí Jakuba Fišera není možné přeslechnout, v tomto Dvořákovi si však bylo možné v určitých místech povšimnout, jak velkoryse dokáže své housle „schovat“ mezi ostatní nástroje. Krásná skladba, která se tuším příliš nehraje, upoutala nejen svou melodickou výstavbou, ale i bohatostí barev nástrojů. Vkusně zahrané cellové sólo (Štěpán Doležal ve třetí větě) se barvou vpilo do zvuku druhých houslí a violy, opět jedna z nezapomenutelných chvil večera. Poslední věta vyvrcholila ve vzájemné dynamické shodě a virtuozitě a bohatství zvuku takřka orchestrálního.
Jako přídavek zazněla volná věta z Haydnova Smyčcového kvartetu č. 5 v úpravě pro smyčcový kvintet s kontrabasem, v němž si všichni hráči stylově čistě zamuzicírovali.
V průběhu večera se dostalo i na křest nového alba Bennewitzova kvarteta (Supraphon) s díly skladatelů, kteří ve Vídni v roce 1784 zasedli i v kvartetu: Josepha Haydna, Karla Ditterse von Dittersdorfa (oba se střídali u pultu prvních a druhých houslí), Wolfganga Amadea Mozarta (viola) a Jana Křtitele Vaňhala (violoncello).
