Festival Berliner Festwochen patřil do kulturní scenérie poválečné Evropy jako jedna z nejvýraznějších položek. Nejen vynikající hudební a divadelní festival s výstavní, literární a filmovou složkou, ale i za Nabokovova a Eckhardtova intendantství i most mezi zdí obklíčenou výspou Západu a kvalitní (a zhusta pronásledovanou nebo aspoň do ústraní odsouvanou) soudobou uměleckou tvorbou tehdejšího Východu. Leč – soudobá Evropa se rychle mění a s ní i mnohé z toho, co ji v uplynulých desetiletích výrazně formovalo. S nástupem nového intendanta Joachima Sartoria nabraly Festwochen velmi odlišný kurz – postupně mizela reprezentativní přehlídka interpretačních těles (na dva roky dokonce i spolupráce s Berlínským filharmonickým orchestrem, která byla po desetiletí jejich páteří) a „širokospektrý“ festival se rychle stal něčím zcela jiným, ale obdobně reagujícím na aktuální dobovou situaci – přehlídkou aktuálních trendů v soudobé hudební a především hudebně-divadelní tvorbě. Reagoval tím na změny v životě města, finančně nyní těžce zápasícího o udržení rozsahu kulturního života zděděného po uměle rozděleném „dvojměstí“, kde každá z obou polovin byla svým způsobem výkladní skříní své části Evropy. A také na proměny soudobé hudební tvorby, která se zvýšenou měrou vrací k opeře, hudebnímu divadlu nebo aspoň k propojení koncertní a scénické akce. A také na konkrétní situaci festivalu, který nyní vlastní bývalé západoberlínské muzikálové divadlo a má ambici (a také nutnost) ho repertoárově zajímavě naplnit. A také své pořady zaujatým, převážně mladým a vzdělaným publikem naplňuje. Jedno je jisté – Praha se dnes pomalu, ale jistě stává v rámci velkých kulturních metropolí svým masovým nezájmem o soudobou náročnou tvorbu určitou raritou.
Letos už obvyklý zářijový festival proběhl dokonce bez tradičního názvu, jen pod titulem „Konzerte Oper 04“ . Byl kromě „nestora“ Stockhausena“ (je mu 76 let, sotva uvěřitelné, že?), od něhož zde zazněl na třech večerech komplet jeho klavírního díla, zaměřen na tvorbu několika skladatelů mladší až střední generace – v Paříži žijící Kaiju Saariaho (tři komorní skladby a jedna orchestrální na paralelním programu BPO), Angličana Colina Matthewse (dvě větší komorní díla) a vycházející, mediálně podporovanou, nizozemskou skladatelskou hvězdu Michela van der Aa. Celovečerní prostor byl věnován dvěma projektům Enno Poppeho (instrumentálnímu v podání Klangforum Wien a úvodnímu multimediálnímu s názvem Interzone ) a scénickému dílu Johannese Maria Stauda Berenice (podle E. A. Poea). K tomu kvartetní večer (s premiérou Hanspetera Kyburze) a jeden klavírní.
Z těchto pořadů jsem měl možnost navštívit tři. Na společném večeru nizozemských Asko Ensemble a Schönberg Ensemble zazněly Suns Dance Colina Matthewse a HERE-trilogie Michela van der Aa, na následujícím večeru finského souboru Avanti! pak verze původně orchestrální skladby Kaiji Saariaho Graal Théatre a Continuum Colina Matthewse. Tvorba pro velké flexibilní soubory (10-30 hráčů) na pomezí komorní a orchestrální hudby je stále oblíbenější a také stále přibývá kvalitních souborů, které se jí exkluzivně věnují. Oba nizozemské pod řízením zkušeného Reinberta de Leeuwa i finský suverénně (i když pohybově trochu hystericky) vedený dirigentem Hannu Lintem patří k evropské špičce a vynikající sólisté obou večerů (houslista John StorgĹrds v Saariaho, virtuózní sopranistka Barbara Hannigan a lyrická Riika Rantanen ve skladbách Matthewsových) tuto úroveň jen podtrhli.
Hudební řeč všech třech autorů se pohybuje v obdobném světě – Saariaho vyšla od francouzských spektralistů a přináší silný smysl pro emoci a zvukovou barvu spojený s výrazným tektonickým cítěním (v této kombinaci vzácný dar!), Matthewsova hudba je intenzivně, „hustě“ prokomponovaná, nabitá zvukovým děním a zdravou energií. Van der Aa vyzkoušel propojení se scénickou akcí, které působilo trochu násilně, ale hudební stránka jeho projektu je i bez ní kompozičně brilantní (vokální part!) a zvukově zajímavá.
Klavírní večer (v komorním sále berlínské Philharmonie, tak jako většina koncertních akcí festivalu) byl velmi specifický – belgický dirigent a pianista Jos van Immersel zde na dvou dobových Erardových křídlech ze své sbírky provedl výběr z Debussyho klavírní tvorby, čímž demonstroval, jaký zvuk inspiroval skladatele k jeho příznačnému pojetí klavírní sonority. Ovšem Feuilles mortes a Feux d'artifice také demonstrovaly o kolik víc barvitosti a dynamického rozpětí pozdější nástroje přinesly!
