…chtěla pojednávat nová inscenace Macbetha v berlínské Německé opeře. Režisérka Marie-Ève Signeyrolová příběh zarámovala tím, že Macbeth vládne v současném Skotsku, které vystoupilo z unie s Anglií, což mělo vyvolat ozbrojený konflikt mezi oběma zeměmi o ropné zdroje v Severním moři.
Mohlo by z toho být zaděláno na dobré drama ve stylu současného filmového snímku Občanská válka Alexe Garlanda, nebýt toho, že na divadle se věci musí hrát, nestačí o nich napsat do programu nebo do titulků mezi dějstvími, které vyznívají tak hloupě, až vyvolávají smích publika. A v této inscenaci se na jevišti tato situace nijak nerozvinula. Ano, dnešní čarodějnice píší zdrojový kód na počítači a vražda se vyšetřuje za pomoci digitální daktyloskopie, ale jde pouze o formální ozvláštnění bez hlubšího významu. Ostatně, pokud Macbeth s manželkou jako jediní na jevišti odmítli nechat si vzít otisky prstů, nemuselo by se snad už vyšetřovat dále. Ani technické vymoženosti v podobě laciných videodotáček nebo použití oblíbené techniky live cinema (živého snímání herců na jevišti kamerou, jejíž obraz je přenášen na promítací plátno) nijak inscenaci neobohatily a zůstaly pouhou cetkou pro povrchního diváka. Pokus o politický výklad, kdy Duncan byl hodný levičák a Macbeth je špatný pravičák, který chce zprivatizovat dříve vyvlastněné ropné společnosti, také naprosto selhává, protože není nijak rozehraný, ale jen deskriptivně popsaný v mezititulcích asi podobně jako v němé filmové grotesce. Z jeviště reálně čitelným, byť nikterak objevným tématem pak je bezdětnost manželského páru vysvětlena tím, že Lady Macbeth ze své vůle přeruší vlastní těhotenství, a aby bylo divákovi opravdu jasno, udělá to třikrát. Když se do toho vmíchá skotská ikonografie a keltský animismus spojený se symbolikou jelena, je z toho nakonec pěkný guláš. Utkvěl mi jediný silný obraz – vražda Banqua na dětské oslavě synových narozenin. Na celou operu málo.
Odhlédneme-li od výtek k mizanscéně, hudební zážitek byl téměř dokonalý. Lví podíl na tom má zdejší fantastický sbor a brilantní orchestr, který energický Enrique Mazzola dovedl nejenom k preciznosti technické, ale i k správně dávkovanému pochopení dynamismu tohoto kusu stojícího kdesi na pomezí tradiční romantické opery, jež již vykračuje do doby wagnerovského dramatu. Roman Burdenko v titulní roli prokázal velkou pěveckou inteligenci a využil široké výrazové možnosti partu. Verdi si myslím představoval podobného interpreta s dráždivě hrubým až násilně znějícím hlasem. Felicia Moor jako Lady Macbeth připomíná spíše stroj na dramatické koloratury s wagnerovským průrazem a v tomto ohledu bylo jistě vše technicky v pořádku, dovede zbořit divadlo, ale chybí jí charakterotvorba a schopnost odstínit psychologické proměny hrdinky. Což ostatně není jen její chyba – herecké vedení zpěváků bylo obecně režisérkou zanedbáno.
Za zmínku stojí, že drastické plánované škrty spolkové země Berlín v kulturním rozpočtu vedou i ve zdejších operních domech ke vzpouře – jak bylo vidět u naléhavého poselství předaného po skončení prvního dějství divákům zástupci divadla.
Giuseppe Verdi: Macbeth
Německá opera Berlín. Premiéra 23. 11. 2024.
Hudební nastudování a dirigent Enrique Mazzola, režie a video Marie-Ève Signeyrolová, scéna Fabien Teigné, kostýmy Yashi, světelný design Sascha Zauner, video Artis Dzerve, sbormistr Jeremy Bines, dramaturgie Louis Geisler a Konstantin Parnian.
