V sobotu 8. září přivítal festival Dvořákova Praha v pražském Rudolfinu renomovaný orchestr – Camerata Salzburg (naposledy v Česku na Pražském jaru 2017), světově oceňovanou houslistku Hilary Hahn a u nás neznámého dirigenta Daniela Blendulfa.
Camerata Salzburg je známa svou tónovou kulturou a přesným vnímáním stylu, což na Pražském jaru 2017 ukázala v hudbě Stravinského a Mozarta, svého erbovního skladatele. Festivalu s Dvořákem ve štítu vzdal orchestr poctu Dvořákem, což mělo svůj líc i rub. S Dvořákovým Nokturnem H dur se setkávám nejčastěji v roli přídavku, nicméně lze jej akceptovat i v roli introdukce koncertu. Camerata ho zahrála noblesně, vláčně a zvláště pianissima byla velmi příjemná. Otazník mám jen jeden – proč byly zvoleny v konstelaci komorního orchestru tři kontrabasy. Zvýraznila se tím srdeční pulsace, leč basová linka byla občas zbytečně silná.
Naopak ve vrcholu večera – Serenádě podle Platónova Sympozia pro sólové housle, smyčcový orchestr, harfu a bicí – byla silnější basová sekce na místě. Koncertantní pětivětá kompozice je v podstatě houslovým koncertem se znaky nadčasovosti, virtuozity, lyriky, závažnosti i novosti. Přestože je to v podstatě tradičně koncipované dílo a výstřednost lze snad vidět ve vlivu jazzu, není interpretace snadná. Serenádou ji asi autor nazval podle vše prostupujícího tématu lásky (u Platóna „disputace o lásce“) a meditativnosti, ale určitě také tíhne do světa West Side Story.
Hvězdou festivalového provedení měla být nizozemská houslistka (a také violistka) Janine Jansen (1978). Bohužel se už podruhé v krátké době pro Prahu ze zdravotního důvodu omluvila (v červnu měla hrát na abonentním koncertu České filharmonie). Musím ocenit manažerskou pohotovost Dvořákovy Prahy, jak během několika dnů našla stejně kvalitní náhradu – americkou houslistku Hilary Hahn (1979). Ta má na Prahu tak dobré vzpomínky a Bernsteina hraje velmi často a ráda, že 8. 9. přiletěla z USA, krátce zkoušela, odvedla dokonalý výkon a odletěla. Její provedení bylo natolik poučené, že by měli Bernstein a snad i Platón radost! (Hra byla natolik elektrizující, že během provedení došlo k výpadku osvětlení ve střední části zadního pódia a po skončení Serenády ke kolapsu jedné posluchačky…) Všech pět částí – Faidros, Aristofanés, Eryximachus, Agathón a Sókratés – bylo potěchou uší, nicméně zvlášť musím zmínit virtuozitu Eryximacha, lenivě pulsující Agathón se skvělou kadencí a dialog se sólovým violoncellem v Sókratovi. Byl to v detailech trošku jiný pohled na Bernsteina, než jaký má Janine Jansen, která by určitě měla větší tónovou amplitudu v lyrických částech (viz její provedení s Antoniem Pappanem v Barbican Hall v Londýně v roce 2017), ale pro mě plně uspokojující. (Rozhodně jsem si její hru více užil než Valentina Gluzmana s Českou filharmonií.) Nicméně tato hudba podle mého mínění lépe vyzní v symfonickém obsazení smyčců. Proto dávám přednost nahrávce Hilary Hahn s Davidem Zinmanem a Baltimore Symphony Orchestra. Hilary si festivalové publikum natolik získala, že přidala Bacha, nejdříve s „nekonečným smyčcem“ Sarabandu z Partity d moll a poté Corrente Double z Partity h moll, jež jsem v tak svižném tempu ještě neslyšel.
Vizitkou orchestru i švédského dirigenta (cellisty a manžela Janine Jansen) Daniela Per Rune Blendulfa (1981) byla Dvořákova Serenáda E dur (opět s třemi kontrabasy). Provedení nemělo vážných chyb. Bylo skvělé, ale moje pravá mozková hemisféra zůstala klidná. Při dokonalé, internacionální hře Salcburčanů jsem si vzpomněl na jubilujícího Josefa Vlacha (8. 6. 1923 – 17. 10. 1988) a jeho Český komorní orchestr, z jejichž provedení Dvořáka sálala vřelost, noblesa a pečlivě vypointované konce frází. To jsem v tomto případě neslyšel. Moc rád bych zažil odvážnější dramaturgii a osobnostně přiléhavější vizitku umění sympaticky působícího Daniela Blendulfa. Přesto jsem byl účasten velmi příjemného festivalového večera.
