Coby teenager jsem byl v 70. letech fascinován pohledem na bez dirigenta hrající Pražský komorní orchestr a Smetanovo kvarteto bez chyb zpaměti interpretující moje tehdy milovaná kvarteta – Janáčkova a Smetanova. Prostě jsem něco takového nechápal. Později jsem se občas v průběhu života setkával s orchestry bez dirigenta a měl jsem rozporuplné vjemy. Každopádně hrát bez taktovky je pro muzikanta vysoká škola disciplíny, sehranosti, empatie a řemesla.
Jedním z nejuznávanějších mistrů tohoto způsobu interpretace je Academy of St Martin in the Fields, komorní orchestr, který je díky oblíbenosti u vedení festivalu Pražské jaro v Praze častým hostem. Na Pražském jaru dosud hostoval myslím osmkrát, po roce 2000 výlučně pod vedením klavíristy/dirigenta Murraye Perahii, což dokládá, že orchestr není v hraní bez taktovky dogmatický. Ve středu 12. září přijel v rámci svého turné na festival Dvořákova Praha, hrál jako vždy velmi dobře a sklidil bouřlivé ovace plné Dvořákovy síně Rudolfina.
Tentokrát se vyhnul na rozdíl od minulosti baroku a nabídl klasicismus. Ano, i raná Mendelssohnova Symfonie pro smyčce č. 10 h moll, MWV N 10, dílo přibližně třináctiletého teenagera, nalezla zřídlo ve vídeňském klasicismu. Nedospělého, leč geniálního mladíka doplnil jiný génius – odrostlý geniální mladík z Vídně a erbovní skladatel kmenového repertoáru orchestru Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro klarinet a orchestr A dur, KV 622 a Symfonie č. 40 g moll, KV 550.
Mendelssohn byl bezproblémovým, příjemným vánkem. Jestliže s ním jsem byl velmi spokojen, se slavnou „gmolkou“ mám problém. Když pominu diskutabilní, místy kuriózní tempo první věty, výrazově příliš drsný Menuet, těžko jsem hledal přirozenou lehkost souhry a jemnost detailů. Na druhé straně mě v Symfonii g moll zaujaly skvěle vyjádřený kontrast mezi tématy a velmi příjemné smyčce v Andante a dobře vystavěná forma dramatického finále. Koncertní mistr Tomo Kelller, který vypadal při příchodu na pódium nejistě, introvertně, ale od prvního tahu smyčce se z něho stala energetická bomba, vedl orchestr jemně, leč pevně, nicméně mě nemohlo nenapadnout, že dirigent by tajemství této partitury rozklíčoval transparentněji. Prostě orchestr by byl více nad věcí. Jakkoliv je pan Keller výborný houslista, což potvrdil i v přídavkovém Waltzu z Bernsteinova Divertimenta, pod vedením legendární houslistky Iony Brown hrál orchestr v roce 1990 v Praze jiskrněji a více si mě získal. Ovšem nejlepší koncert podle mě zahrál ASMF v Praze v roce 1975, kdy jej dirigoval zakladatel Sir Neville Marriner. Jakkoliv to byla velmi dobrá interpretace opusu 550, myslím, že měli zvolit jinou Mozartovu symfonii.
Očekávaným a potvrzeným vrcholem večera bylo vystoupení klarinetistky Sharon Kam. Její tónově podmanivá hra na „mozartovský“ hluboký klarinet byla neuvěřitelným zážitkem, určitě tím největším z dosavadního programu Dvořákovy Prahy. Dokonce to bylo v detailech (hlavně první věty) trošičku jiné než její provedení v roce 2006 ve Stavovském divadle. Sharon Kam sice říkává, že „u Mozartova koncertu nikdy neodkryjete naprosto všechny jeho krásy a tajemství“, ale mám pocit, že právě ona patří k nemnoha klarinetistům, kteří došli nejdále. Bylo to nádherné! Šťastná z reakce publika, odměnila se mu vtipně a s grácií, když poodešla ke kontrabasistce a vystřihla Gershwinův hit Summertime a ejhle, Mozartův klarinet 20. století unesl.
Její angažování do role hlavní tváře festivalu bylo šťastným rozhodnutím. Hostování Academy of St Martin in the Fields bylo velmi uspokojující, nicméně pořadatel snad unese radu, že pakliže se chce Dvořákova Praha koncepcí a étosem vyhraňovat vůči konkurenčnímu Pražskému jaru, tak zvát orchestr, jenž je tam v podstatě pravidelným hostem (zatím naposledy 2016), není objevné. Zůstanu-li v komorní škatulce, ve světě by se našlo několik excelentních orchestrů, které v Praze buďto dosud nehrály nebo jen sporadicky.
A jak dopadl můj věčný problém, jestli má mít orchestr dirigenta nebo ne? Na to není uspokojivá odpověď. Mahler Chamber Orchestra, Pražský komorní orchestr, Komorní orchestr České filharmonie a řada dalších formací po celém světě (včetně ASMF) někdy hrají dle repertoáru s nebo bez dirigenta a vždy je to více či méně zajímavé. Nechávám na čtenáři těchto řádků, aby hledal odpověď.
