Velikonoční festival duchovní hudby se v posledních několika ročnících snaží vycházet vstříc pestré paletě posluchačů. Jedním z cílů festivalu je nabízet svěží a progresivní dramaturgii, která zohledňuje nejen starší hudební literaturu, ale je schopna překlenout most i mezi zcela odlišnými hudebními zážitky a seznámit posluchače s tím nejlepším, co současná hudební scéna nabízí. Některá hudební díla však představují již sama o sobě hudební most – spojnici hudebních světů, které by k sobě jinak nenašly cestu. Skladba Vigilie pro šest hlasů a instrumentální soubor Wolfganga Rihma je právě tímto druhem hudebního díla – vychází z premis renesanční polyfonie, a přesto hovoří ryze moderním jazykem. Vigilie vznikly přímo pro sexteto Singer Pur, které je v brněnském kostele sv. Augustina také provedlo. O instrumentální složku se postaralo těleso Ensemble Musikfabrik. Koncert řídil Christian Eggen.
Chtěli-li bychom Rihmovo dílo s něčím srovnat, jednu z blízkých paralel představují Responsoria Svatého týdne pozdně renesančního skladatele Carla Gesualda da Venosa. Také pro něj byl primárním východiskem samotný text – pečlivé sledování jednotlivých slov vyústilo v expresivní sled konkrétních obrazů. Tato zdánlivá nespojitost mohla v době autorova života působit jako cizí, násilný a především příliš doslovný prvek. Dnes však Gesualdova moteta a madrigaly představují jednu z nejznámějších tváří renesanční hudby. Rihma pojí s Gesualdem nejen podobná hudební estetika, ve které navzdory odlišným hudebním jazykům lze najít četné paralely, ale především ona důslednost, se kterou oba přistupují k jednotlivým slovům. Jsou to právě tato v textu důležitá místa, která tvoří stěžejní kostru Rihmových Vigilií. Autor však překračuje Gesualdův model přidáním instrumentální a s vyzněním díla silně kontrastní předehry. Pouze s výjimkou závěrečného Miserere zní před každým motetem číslovaná sonáta. Zatímco v samotných motetech lze postřehnout snahu o kontinuální vývoj hudebního jazyka od dob renesance, předehry se zcela odvolávají na současná hudební stanoviska. Je to právě kontrast křehkých hudebních frází a expresivity nástrojových intrád, který dává dílu jeden z dalších rozměrů. V nejvyšších polohách kvílející klarinet, pompézní a nesmlouvavé zářezy žesťových nástrojů, burácející varhany, zlověstné stupňování násilné sugestivnosti – to vše stojí proti polyfonnímu předivu mnohem meditativnějšího rázu. I zde se samozřejmě objevují vzrušené melodické linky, ale celkově působí sborová část mnohem umírněněji a konejšivěji. Objevují se však i opačné situace. Přímo před začátkem předposlední části Aestimatus sum cum descendentibus in lacum převezmou roli hlavních instrumentálních nástrojů smyčce a do jinak vyhrocené situace vnáší podstatně smířlivější podtón.
Je to však pochopitelně sborová část díla, ve které se skrývá hlavní hudební sdělení. Pro celou skladbu je typická velmi pozvolná gradace směřující k až překvapivě pokornému konci. Přestože se sbory vracejí skutečně až k renesančnímu chápání melodie, hudební postupy jsou rozhodně soudobé. Dílo je tedy plné disonantních souzvuků, náhlých dynamických změn a glissand, celkové sdělení však stojí mimo stupnice dobra i zla. Žádná část není samoúčelně vyhrocená, naopak většina motet s sebou nese jakýsi neutrální nadhled částečně snad související i s Kristovým údělem. Z hlediska samotného provedení nebylo interpretům co vytknout. Naopak – koncert na takové interpretační úrovni Brno již dlouho nezažilo. Zpěváci dokázali překvapit bohatým výrazem, dokonalou souhrou dynamickou i intonační, a především nepopiratelným půvabem zcela rovných hlasů. Ať již zpěváci nasazovali z absolutního ticha nebo do hřímajících nástrojů, jejich intonace zůstávala bezchybná i v nejméně obvyklých souzvucích, výraz delikátní a melodická linka pevná a neochvějná. Ani v situacích, kdy by si to mohli interpreti dovolit se neobjevovalo vibrato, kterým by si zpěváci pomáhali. Dynamický rozsah jednotlivých sólistů se pohyboval od nejjemnějších a nejtišších slov a vět až k dramatickým a výrazným proklamacím. Přesně takto má interpretace duchovní hudby (a často nejen té) vypadat. Velikonoční festival duchovní hudby a sexteto Singer Pur mi daly do rukou nezpochybnitelný důkaz, že to skutečně jde a že výsledek je o několik tříd lepší, než když zpěváci třesou hlasem jako kusem sulcu.
Také instrumentalisté se drželi jasného a rovného zvuku, což dokázalo vytvořit zcela odlišnou a až jaksi étericky napínavou atmosféru. Nezřídka se objevovaly dlouze držené tóny v extrémních polohách a dynamikách, které však po celou dobu znění zůstávaly pevné, jasné a intonačně stabilní. Pochvalu zaslouží obzvláště klarinetista Carl Rosman a violista Axel Porath.
Pokud jste zavítali do kostela sv. Augustina, s největší pravděpodobností jste navštívili jeden z nejzajímavějších a nejkvalitnějších počinů, které vám Velikonoční festival duchovní hudby a město Brno mohou nabídnout. Jazyk díla jistě není pro každého, ale svým interpretačním uchopením a zcela bezchybným provedením se jednalo o skutečný klenot světové hudební scény. Můžeme bez nadsázky říct, že se jednalo o bezchybný koncert.
