Hlavní program šestého ročníku naší největší operní přehlídky OPERA 2003 v únoru skončil. Během prvních dvou měsíců tohoto roku se v prostorách historické budovy Národního divadla, Stavovského divadla, Státní opery, ale i Divadla Komedie, Disku a Kolowratu uskutečnilo všech sedmnáct plánovaných představení stálých souborů zřizovaných Ministerstvem kultury (pražské Národní, Státní opera), městy (České Budějovice, Plzeň, Ústí n. Labem, Liberec, Brno, Olomouc, Ostrava, Opava), soukromých sdružení Orfeo, Klub pro soudobou operu a Dětská opera Praha, konzervatoří z Prahy, Brna a Českých Budějovic a konečně pražské HAMU. Třebaže počáteční záměry festivalu z 90. let, kdy obhajoval samotný smysl existence operních souborů, byly naplněny, přehlídka si nadále udržuje své oprávnění prostě tím, že otevírá prostor pro bezprostřední porovnávání aktuálního stavu českého operního divadelnictví. Prostor je ovšem limitovaný tím, že festival spíše pasivně „sbírá“ aktuální nabídky jednotlivých souborů, než aby byl metou, jíž šéfové podřizují své hrací plány a reprezentoval skutečně to nejzajímavější, co se během dvouletého intervalu konání podařilo. Mnohé mimořádné operní projekty a události se s přehlídkou míjely časově či z jiných provozně-technických důvodů. To byl jeden z hlavních důvodů, proč lze letošní 6. ročník celkově charakterizovat spíše jako „provozní“, jako bilanci standardu.
Festival není soutěžní, ale čestnými „Libuškami“ může porota kritiků ocenit nejzajímavější inscenaci, porota emeritních sólistů Národního divadla výkony v hlavní a vedlejší roli; svoji preferenci může ohodnotit i laická porota a ředitelka festivalu Lenka Šaldová .
Opavští díky inscenaci Verdiho Loupežníků na sebe právem soustředili pozornost hned dvou porot – poroty kritiků, která letos poprvé nedospěla k jednoznačnému závěru a shodným hlasováním ocenila Loupežníky rovným dílem s plzeňskou Prodanou nevěstou , a poroty emeritních sólistů, kterou nadchl výkon Kataríny Kramolišové jako Amalie. Rovnocennými partnery jí byl ovšem také Michal Vojta jako Carlo a Nikolaj Někrasov jako Francesco v inscenaci, která také díky dirigentu Janu Snítilovi a režiséru Josefu Novákovi soustředila synergii všech složek do souznění partitury a její interpretace jako ponuré rytírny zmítané vypjatými city a zářící velkými hlasy.
Plzeňská Prodaná nevěsta , druhá z inscenací oceněných kritiky, má díky hudebnímu nastudování Jiřího Štrunce , Ivaně Šakové v roli Mařenky, Petru Strnadovi coby Jeníkovi, Zbyňku Brabcovi jako Vaškovi a Jevhenu Šokalovi v roli Kecala švih, temperament a jadrnost, které vracejí naši národní operu od plytké idyličnosti k humoru jásavě veselému i drsněji zemitému. Mladý brněnský režisér Daniel Balatka však mohl být v dialogu s omšelou tradicí razantnější a hlavně důslednější.
Laickou porotu oslovil ústecký Evžen Oněgin . Mohl stavět na zvládnutém hudebním nastudování Norberta Baxy i na vyrovnaných sólových výkonech Jitky Burgetové (Taťána), Jany Sýkorové (Olga), Nikolaje Někrasova (Oněgin) a Aleše Brisceina , toho ocenili i emeritní sólisté Lenského. Sólistům se dařilo rozvinout romantickou zvrásněnost Čajkovského melodického oblouku, režie Martina Otavy rozpětí emocí naopak srážela do šedo-černého chladu a strohosti.
Výrazně se na festivalu prosadilo nejmladší operní uskupení – Klub pro soudobou operu, jehož produkce Dvakrát nová opera s komorními díly Michala Nejtka Dementia praecox a Marka Ivanoviče Dívka a smrt vznikla sice na půdě HAMU, ale nyní se osamostatnila. V nastudování Jiřího Heřmana vnesly do festivalu intenzitu generační spřízněnosti a sílu obrazotvornosti, která v promyšlených znacích otevírá mnohovýznamové konsekvence. Pokud bychom tuto inscenaci vřadili do souvislostí projektu „Bušení do železné opony“, pak by mu konečně začala dávat smysl a byla by tím nejzajímavějším, co bylo dosud v jeho rámci prezentováno. Svědčí o tom i cena ředitelky festivalu.
Hvězdou olomouckého Macbetha byla bezesporu Magda Málková , která je v současné době jedna z mála našich zpěvaček, ne-li jediná, která dokáže naplnit dramatické nároky partu Lady Macbeth až hysterickou vášní po moci a patosem zla a zároveň v závěru poodhalit bolest duše utýrané ambicemi. Hudební vedení Petra Šumníka vedlo i Vladislava Zápražného jako Macbetha a zejména Petra Martínka v roli Macduffa ke zvládnutým výkonům. Zpívalo se česky, nicméně rozumět nebylo bohužel téměř vůbec. Plasticitě inscenace nenapomohla ani jednoduchá režie Václava Málka , která v prostoru Národního divadla, výrazně většího než v Olomouci, působila až příliš oproštěně.
Festival obohatil i výkon Alexandra Beně v titulní roli budějovického Rigoletta , který jako celek, koncipovaný původně pro otáčivé hlediště krumlovkého zámku, v regulérním divadelním prostoru ztrácel vztahy a souvislosti. Také v ostravské Kátě Kabanové zaujala spíše jen pěvecky dvojice Eva Dřízgová-Jirušová a Leo Marian Vodička jako Káťa a Boris; scénické řešení režiséra Michaela Taranta Janáčkovu operu vulgarizovalo až na hranici vkusu. Opět jen jednotlivými výkony zaujal brněnský Jakobín – v tomto případě detailně vypracovanou postavou Purkrabího Jan Hladík a pěvecky jistý Vladimír Chmelo , zatímco celek se pod taktovkou Tomáše Hanuse rozpadal a režie Zbyňka Srby trpěla příliš mnoha nelogičnostmi. A ještě připomeňme Romana Janála a Jiřího Sulženka v Čertově stěně pražského Národního divadla.
Třebaže jsme mohli jen velice letmo přiblížit to nejzajímavější, co přehlídka nabídla, je potěšitelné, že byla bohatá zejména na přesvědčivé pěvecké výkony, které v mnoha případech doplnilo individualizované herecké ztvárnění. Třebaže mladší střední generace s Janem Snítilem , Jiřím Štruncem , Norbertem Baxou i Petrem Šumníkem či Martinem Doubravským na festivalu předvedla, že se spolehlivě naučila základům dirigentského řemesla. Kvalitám ale i důslednosti Jiřího Kouta , které u nás vrcholově vytyčil, zatím zůstávají dlužni. Zatímco se tentokrát příliš nedařilo režisérům, kterým se pro jejich školení a většinové působení říká činoherní (Kačer , Tarant , Srba ), výrazně na sebe upozornila nejmladší generace operních režisérů – Jiří Heřman svou poetikou vnějškové jednoduchosti a významové mnohovrstevnatosti a Daniel Balatka sympatickou odvahu opouštět tradiční stereotypy. OPERA 2003 znovu prokázala, že vzájemné porovnávání je jednou za dva roky užitečné.
