Bizarní večer u dominikánů

Tím, že ve vás titulek vzbudil zvědavost a vy čtete tento článek, splnil svoje poslání, tudíž zapomeňte na něj.☺ Večerní cyklus koncertů staré hudby Barokní podvečery se konají už po devatenácté, ale stále si drží vysokou úroveň dramaturgie a interpretace. Ve čtvrtek 28. 3. nabídl pořadatel, Collegium Marianum – Týnská škola, recitál jejich hlavní houslistky Lenky Torgersen s provokativním názvem Bizzaria. Večer se konal s podporou pražského Kláštera dominikánů v Barokním refektáři v Jilské ulici.

Skvěle sestavený program přiblížil instrumentální podhoubí italského a německo-rakouského prostoru 17. století, z něhož později čerpali velikáni vrcholného baroka – Bach, Vivaldi, Händel, Telemann… Autorka programového textu Jana Franková správně připomněla, že „v této době docházelo nejen k výraznému rozšíření hráčských možností u smyčcových nástrojů, zejména houslí, ale ve spojitosti s tím také k vývoji skladebných technik a forem… Autoři tohoto období hojně využívali variační a imitační techniky a často usilovali o zhudebnění mimohudebního obsahu ve formě napodobování zvuků přírody, hřmotu bitev či různých hudebních nástrojů a lokálních popěvků.“

Centrální osobností večera byla již zmíněná houslistka, hrající na tónově medově lahodný nástroj z dílny Sebastiana Klotze z roku 1760 (smyčec – italský model kolem roku 1680 od Jana Dejmala), jež jí zapůjčila Deutsche Musikinstrumentenstiftung Göttingen. Hrála technicky suverénně (skvělá práce obou rukou), citlivě k charakteru často skutečně trochu výstředních kousků, navýsost stylově a k tomu všemu s permanentním citovým zaujetím. Její výkon bych postavil na roveň nejlepším barokním houslistům Evropy. (Je s podivem, že větší část mezinárodní špičky může zastínit barokní houslista a nikoliv nějaký náš univerzální houslista.) 

Pro večer bych spíše nežli výrazy bizarní, zvláštní, podivný, použil adjektiva úsměvný, vtipný, zábavný, fantazijní, osvěžující, sofistikovaný, zvukošalebný. Nechci komentovat celý program, takže vyberu několik sluchových vjemů.

Sladký tón houslí se projevil hned v úvodu večera – Sonatě La Desperata Carla Fariny. Expresivní a energický projev povýšil skvělou hudbu Giovanniho Antonia Pandolfi Mealliho La Vinciolina o level výše. Bravurní byl celý večer výkon gambistky a cellistky Hany Flekové (zvláště v sonatině připisované Kertzingerovi). Spolehlivá, i když technicky ve stínu houslí a gamby, byla theorba Jana Krejči (Piccinini). Velmi přesvědčivý byl v sólech i jistém continuu cembalista Sebastian Knebel. Kompozičně mě zaujali hlavně Biber, Buxtehude a Stradella, nejvtipnější byl od paní Torgersen báječně zahraný Nicola Matteis, jenž byl zábavnější a určitě daleko stylovější nežli Daniel Hope na CD Air. A baroque journey (DG 2009). Přídavek navázal na poslední číslo večera – opět Nicola Matteis, ale tentokrát Aria amorose.

Lenka Torgersen je podle mě nejvýraznějším barokním houslistou (houslistkou) Česka a jediná, která je u nás schopna na mezinárodní úrovni realizovat sólovou nahrávku barokní hudby. Jak vidno, není třeba zvát houslisty typu Giuliana Carmignoly, Fabia Biondiho nebo Chiary Banchini.