Druhou premiérou této sezony ve Státní opeře byl 5. 12. Wagnerův Bludný Holanďan (1843) v hudebním nastudování ředitele divadla Seiji Ozawy . Za zmínku stojí, že dílo zaznělo v původní, sporadicky uváděné tak zvané Drážďanské verzi, vyznačující se určitou drsností a syrovostí a v souladu s Wagnerovým přáním jako „balada bez přestávky“ – závěr prvního a začátek druhého aktu na sebe navazují vynecháním krajních taktů. Předehra zazněla rovněž v původní verzi. (Opera se běžně uvádí v přepracovaném znění z roku 1860.) Ozawovo bravurní nastudování nám prezentuje dílo vášnivě revoltujícího skladatele, plného skepse vůči své současnosti. V partituře dirigent akcentuje grandiózní dynamické momenty s mimořádně působivým napětím a expresivitou. V lyricko melancholických pasážích zase upoutá zvukomalebnou barvitostí.
Pochmurný příběh inscenovala německá režisérka Christine Mielitz v postmoderním duchu a pro svoji velmi osobitou koncepci zvolila vskutku náročný přístup naturalistického detailu s důslednou pohybovou stylizací. Děj opery zasadila do dobově neukotveného prostoru (převažují ovšem současné kostýmy a rekvizity) a v prostorově náročném aranžmá. Jednotlivé postavy představuje v ostře řezaných rysech. V postavách Senty a Holanďana odhaluje citlivé struny zraněných a po lásce a porozumění toužících duší. Dalanda prezentuje coby původce tragického osudu své dcery a jako lakotného a omezeného měšťáka. Divadelně účinná je její práce se sborem. Přestože se nelze s tímto režijním pojetím zcela ztotožnit, některé nápady působí křečovitě, nepřesvědčivě a hlavně bizarně, nemůže se režisérce upřít neobyčejná invence, funkční a sugestivní divadelní vidění, smysl pro detail a vždy z hudby vycházející pojetí. Prostorově členěná scéna s dominující mohutnou lodí je dílem Stefana Mayera ; atmosféru navozující práce se světly je pozoruhodná.
Německý barytonista Falk Struckmann ztvárnil titulní postavu zakletého a nešťastného mořeplavce standardním způsobem. Po pěvecké i výrazové stránce podal optimální výkon. Švédská sopranistka Nina Stemme , která rolí Senty ve Státní opeře debutovala, byla senzitivní a trpící Dalandovou dcerou, zmítanou pochybnostmi mezi láskou k Erikovi a osudovým poutem k Holanďanovi. Její lyrický soprán má technickou brilanci, kultivovaný projev (slavnou Sentinu baladu přednesla s velkým požitkem), pouze její témbr není příliš podmanivý. Suverénní byl Franz Hawlata v roli Dalanda. Tenorista Torsten Kerl byl přes jistou forzi výborným a s vnitřním nasazením zpívajícím Erikem. Výkony interpretů přijalo premiérové publikum s uznáním, ale režisérku se scénografem vybučelo. Holanďan bude v této sezoně ještě uveden 5., 8., 12. a 15. června.
