Pucciniho Bohéma – zaručený kasovní trhák. Jen se musí udělat tak, aby nikoho nezarmoutila. Tedy – aby byl divák na konci hluboce dojat, ale hned vzápětí si řekl: To bylo ale pěkné. Bohéma s rozvernými vstupy těch čtyř mladíků, z nichž dva, básník Rudolf a malíř Marcel, se těší i trápí se svými láskami. Mimořádně přesně vymodelované kontrastní typy postav – každá má zcela odlišný charakter. Žijí ve svém typickém prostředí – v pařížské mansardě, zajdou si do rušné kavárny. Nikdy se nenudí, jsou pořád v pohybu.
Mansarda na rozlehlém jevišti našeho největšího operního domu – Janáčkovy opery v Brně. Jak na to, aby působila jako sice chudé, ale vzdušné a inspirativní prostředí? Mansarda pro bohémy – možnost v ní otevřít okno, ztlumit světlo, zapálit oheň v kamnech, poskytnout Mimi místo, ve kterém se jí nejlépe umírá. Na jevišti proti divákům poměrně nehluboko ční až k provazišti rovná vysoká stěna. Proč? Aby po jejím zvednutí vznikl prostor pro kavárnu Momus a její okolí – pro velký sborový výjev. A také pro poloprázdnou zimní scénu u brány do města. Inscenátoři se rozhodli (režisérka Magdalena Švecová, scénograf David Janošek), že půdorys scénografie zůstane konstantní – jen s malými obměnami. Vpravo vlevo okna a stěny domů, nezbytný nábytek – včetně pianina, na které se jednou i „hraje“, na pravé straně je schodiště se vstupem na malou galerii. Tam zpívá Musetta svou píseň – proč tak daleko od Marcella, který je až v levém portále, když je určena jen a jen jemu? Na tuto galerii vyjde těsně před koncem opery také Rudolf, aby se pak ze schodů mohl vrhnout k právě zemřelé Mimi. Hm. Bylo té galerie vůbec třeba? Hrajeme přiznaně divadlo nebo se snažíme o co nejpřesnější odliku života? Mimi přichází do mansardy umřít hodně zbědovaná, až z ní jde strach. Je neupravená, neučesaná. Ano, je na pokraji sil, ale žena-dívka jejího typu by se i na smrtelné posteli snažila vypadat co nejlíp. Tak, aby jí její Rudolf mohl upřímně říci, že je krásná jako jitřenka.
Paříž a její kouzlo. Jak je zpodobit, aby vypadalo „přirozeně“, půvabně a ba i snově? Jak kostýmovat ty různorodé figury a figurky? Tady už u naší čtveřice mladíků upoutá pozornost nápadně postrojený Schaunard ve dvojím výrazně barevném a velmi lesklém obleku (kostýmy Zuzana Přidalová). Je hudebník, dostane se k penězům snáze než ostatní, ale…? Rudolf sice s Mimi odchází z mansardy ve svém „domácím“ oděvu, ale do kafé Momus vzápětí přichází převlečen do černého saka s výraznými bílými květy. Stačil se převléci do něčeho koukatelnějšího. Proč? Pan domácí Benoit je v županu se zlatými klopami, ten pak Schaunard obrátí na ruby a překvapení, bývalý župan je celý zlatý (dvojí život Pana domácího nebo jen okamžitý nápad?). Musetta v ostře barevných kostýmech: růžovo-fialová, u hranic Paříže ostře žlutá, na konci zelená s dlouhou vlečkou. Jak asi pomáhala umírající Mimi do schodů? Ale na to si asi právě teď nehrajeme. Parpignol má kostým s homolovitou zlatou čepicí, jeho malý dvojník také. Pařížské děti jsou vždy nadšené, když se Parpignol objeví – nese jim zábavu, hračky. Ale proč tento nápadný kostým? Snad citace výtvarného díla?
Výstupy bohémů mají předpřipravené rekvizity – ve čtvrtém jednání je to jakási velmi střapatá vysoká čepice. Proč? No, proč ne… Mimochodem ten rukávník, co koupí Musetta pro Mimi, aby si konečně zahřála ruce, by se hodil spíš pro statného granátníka. Příběh běží na jevišti „tak, jak to vždycky bývalo“ i trochu zdánlivě. Podivný Schaunard, Parpignol, ve scéně u hranic Paříže němá pózující „paní Zima“ či vlastně „Paní Smrt“ (La morte) oblečená bohatě podle poslední módy. Létající peříčka. Zase nerozumím. Je to poetické? Sděluje to něco? V posledním jednání Musetta zavře klávesnici pianina a otevře jeho obdélníkovou přední část. A tam za sklem ejhle květiny. To že Mimi umírá? Proč tak vymyšleně? V piáně za sklem?
Ano, proč se nepřiznat, této Bohémě nerozumím. Pro mne jde po povrchu, krotce se snaží o občasný úkrok stranou, o vybočení, ale nevyrovnaně kolísá od pólu k pólu. Od kopie života k nesmělé poetizaci. A na konci? Oči suché. Tedy moje oči suché. Nicméně přesto doufám, že brněnští diváci budou spokojeni.
Brněnská Bohéma má totiž na štěstí ještě podstatnější dvojlomnost. Jevištní a hudební. Všichni pěvci bez výjimky zpívají báječně, jako by se vykoupali v živé vodě. Ten zatracený kovid má paradoxně (a taky samozřejmě) i kladný dopad. Ani nevím, koho jmenovat dřív. Hudební příprava po všech stránkách vynikající. Sólisté, sbor (Klára Složilová Roztočilová), Dětský sbor Brno – Valeria Maťašová, orchestr, dirigent Jakub Klecker. Sólisté vybráni báječně i typově. Jana Šrejma Kačírková jako Mimi, Richard Samek Rudolf, tedy Rodolfo, Marcello Roman Hoza, Musetta Doubravka Součková, Schaunard Lukáš Bařák, Colline Jan Šťáva… Hudebně inscenace ubíhá v souladu s jevištěm naprosto bez problémů, živě a jiskřivě a je z ní přímo cítit, jak jsou všichni rádi, že se zase našli. Výborně fungující operní soubor a jeho diváci. Děkujeme.
