Slovo „sol“ má několik významů. Jistě ho můžeme chápat jako součást solmizace, ale v případě argentinské violoncellistky Sol Gabetty bych dal po jejím dubnovém hostování v Praze přednost významům „bohyně“ nebo „slunce“. V metropoli se objevila krátce před svými narozeninami (18. 4. 1981) a zahrála na pozvání České filharmonie v rámci řady A třikrát Violoncellový koncert e moll Edwarda Elgara. V předchozích letech jsem měl pocit, že je v Praze zájem jen o její hlavní konkurentku, jen o rok mladší Alisu Weilerstein, která bude hostem České filharmonie opět v sezoně 2017/2018. Potěšilo mě tedy, že i pražské publikum může konečně relevantně porovnávat dvě největší cellové hvězdy současnosti. Rozdíly jsou patrné ihned. (O technice je zbytečné psát, u obou je dokonalá.) Weilerstein má košatý, barevně magický tón, velmi expresivní projev, jenž se promítá i do neobyčejně intenzivního vibrata, miluje kontrasty a ráda interpretačně provokuje. Gabetta má neméně nádherný tón, vibrato více diferencuje, projev je konzervativnější a vřelejší.
Elgarovo dílo si snad každý spojuje s Angličankou Jacqueline du Pré (1945 – 1987), pro niž bylo emblematické. Vrátím-li se k oběma žijícím umělkyním, Weilerstein jej hraje vášnivě, možná i podobně existenciálně jako kdysi du Pré, Gabetta při nutném totálním nasazení spíše kontemplativně, což dle mého mínění sluší tomuto symfonicky laděnému koncertu více. Podstatné rozdíly jsou i ve frázování a hybnosti zvláště úvodní věty. Úchvatné bylo v podání paní Gabetty Lento a Adagio a přesná byla volba tempa Allegra ma non troppo, jež nebyla tak furiózní jako u paní Weilerstein. Na základě nahrávek a videí jsem čekal nevšední výkon, ale hra Sol Gabetty byla mimořádná! Sympaticky a nehvězdně se chovající cellistka (a zdá se, že budoucí maminka) byla osobitá i v přídavku, kdy za doprovodu filharmonických cellistů zahrála snově jemnou skladbičku Pabla Casalse Song Of The Birds.
Dosud jsem tajil dirigenta koncertu velkopátečního koncertu 14. dubna. Po čase se vrátil do Prahy Američan David Zinman (1936). S nohama má sice problém, ale s hlavou, energií a nadšením naštěstí ne. Jelikož je vše podepřeno obrovskými zkušenostmi, kreativitou a osobním kouzlem, je každé jeho hostování v Praze zážitkem… Koncert otevřela vtipem hýřící a virtuózně zahraná předehra Samuela Barbera Škola pomluv. Elgar byl vyložen tak, jak je ve světě zvykem – v plnohodnotném symfonickém dialogu se sólovým violoncellem, přesně a transparentně. Pro mě vrchol večera.
Blahodárný vliv, který má pan Zinman na Filharmonii, se projevil i v Mendelssohnově Symfonii č. 5. D dur op. 107 „Reformační“. (Reformačnost díla se obvykle vysvětluje responsí díla Bacha a tematickými chorálními prvky.) V první větě mě zaujalo, jak důsledně zachoval ideální kontrast mezi měkkými smyčci a jásavými dechy a zajímavé detaily v důsledné profilaci frází a v dynamice. Elegantně se dirigent vypořádal s pestrou náladovostí druhé věty. Tklivé Andante mě výrazně nezaujalo, zato kompozičně neobyčejně zajímavé finále bylo sugestivním vrcholem. Jednak kompoziční virtuozitou, s jakou Mendelssohn zpracoval melodii protestantského chorálu, kdy žene metamorfózy k fugové expozici a patetickému konci, jednak skvělým výkonem České filharmonie, v níž jsem viděl po delší době na židli koncertního mistra Josefa Špačka Jr. Jakkoliv mě Mendelssohn potěšil, vše zastínil výkon Sol Gabetty.
