Na třetím večeru cyklu Světová klavírní tvorba (Rudolfinum, 11. ledna 2025) nabídl FOK posluchačům hvězdu nejvyšší kategorie: rusko-izraelského pianistu Borise Giltburga.
O tom, že se jednalo o prvořadou kulturní událost, svědčilo jednak to, že záštitu nad koncertem převzalo izraelské velvyslanectví, ale neméně i to, že Dvořákova síň byla zaplněná do posledního místa včetně varhanní empory.
Do povědomí hudební veřejnosti vstoupil Boris Giltburg v roce 2011, kdy získal – jako sedmadvacetiletý – v Tel Avivu druhou cenu na Mezinárodní klavírní soutěži Arthura Rubinsteina (první cenu dostal tehdy Daniil Trifonov). O dva roky později si pak odvezl první cenu z věhlasné bruselské Soutěže královny Alžběty. Giltburg je proslulý především jako interpret Beethovena, Rachmaninova a Ravela. V jeho repertoáru ovšem nalezneme díla dalších významných autorů: mj. Schumanna, Liszta, Griega, Musorgského, Prokofjeva či Šostakoviče. V poslední době se klavírista intenzivně zaměřil na tvorbu Fryderyka Chopina – a tomuto skladateli také věnoval svůj pražský recitál.
V první půli večera provedl kompletně jeho 24 preludií, op. 28. Jsou to skladby povětšinou nepříliš rozsáhlé (nejkratší má pouhých 12 taktů), s barvitou paletou nálad a s nápaditou nástrojovou fakturou. Mnohé působí spíš jako improvizace nebo jako skici. Giltburg patří k těm několika málo pianistům, kteří okouzlí posluchače, sotva se dotknou kláves. Má krásně uvolněné, vláčné ruce a klavír mu pod jeho prsty zní neobyčejně měkce a zpěvně. Umělec jen málokdy využije silnější dynamiku, většinou hraje tiše, přičemž dokáže mnohdy vyčarovat pianissima až neuvěřitelně éterická (preludia č. 13, 15, 17, 23). Pomalá preludia vyzněla v Giltburgově podání jako křehké básně v tónech, v rychlých preludiích jsme mohli obdivovat klavíristovu brilantní a naprosto bezproblémovou techniku, která však ani v nejmenším nebyla vypočítaná na vnější efekt. Giltburgovo provedení Chopinových Preludií mělo podmanivou a neopakovatelnou atmosféru a bylo tak svěží a provzdušněné, až jsem měl pocit, jako by v Rudolfinu právě začínalo jaro.
Po přestávce uvedl pianista nejprve Chopinovu Sonátu č. 2 b moll, op. 35, jednu z nejzávažnějších sonát romantické klavírní literatury. Přízračné hlavní téma první věty hrál lehce a v obdivuhodném tempu, vedlejší téma bylo měkce prozářené, a sonátové provedení pojal Giltburg dramaticky jako napínavou filmovou scénu. Scherzo, neméně přízračné než první věta, hrál klavírista v nadlidském tempu a s ohromným švihem, zpěvná střední část proplula s půvabem téměř tanečním. Třetí věta – smuteční pochod – náleží k nejoblíbenějším Chopinovým skladbám vůbec. Krajní části hrál Giltburg pevným, znělým úhozem a v barevnosti, která se chvílemi blížila žesťům. V jímavé melodii tria pak umělec opět předvedl své jedinečné a nenapodobitelné ppppp. Pokud měly první tři věty Sonáty výrazně přízračný nádech, pak v přízračnosti je ještě překonala věta finální. Hraniční tempo, neortodoxní „mlžná“ pedalizace a tajuplná tichá dynamika sugestivně evokovaly zneklidňující chladné závany z podzemní říše stínů.
Předposledním číslem Giltburgova recitálu byla Chopinova Balada č. 4 f moll, op. 52.Přestože se jedná o jedno z nejhranějších skladatelových děl, zněla v Giltburgově pojetí natolik nově a nápaditě, že jsem ji místy téměř nepoznával. Klavírista ji hrál inspirovaně, s úžasnou fantazií, a co chvíli v ní objevoval překvapivé vedlejší hlasy. Od úvodních pianissimových taktů až po virtuózní závěr jsem Chopinovu Baladu v Giltburgově podání vnímal jako nesmírně barvité vyprávění, plné emocí, poezie i napětí.
Své vystoupení uzavřel klavírista Scherzem č. 4 E dur, op. 54, jediným z Chopinových čtyř Scherz, které je v durové tónině a které má opravdu „scherzosní“ charakter (ale kupodivu se ze všech čtyř uvádí nejméně). Giltburg ho podal v sympaticky svižném tempu a z jeho hry přímo dýchala dobrá pohoda. Staccatové pasáže v krajních částech už asi nelze zahrát lehčeji a průzračněji a v širokodechých melodiích střední části jsem jen žasnul, jak plasticky je pianista modeloval a jak skvěle v nich dokázal „udržet tah“. Byl to výborně zvolený „finálštyk“ – publikum oprávněně ocenilo Giltburga nadšeným aplausem, a umělec velkoryse přidával.
Začal dvěma Preludii z opusu 23 svého erbovního autora Sergeje Rachmaninova. Nejprve přednesl jeho Preludium č. 1 fis moll s pozoruhodně barevně odstíněnými hlasy. Po něm zaznělo Preludium č. 5 g moll, které Giltburg zahrál s tak strhujícím švihem a v takovém tempu, že zdvihl posluchače ze sedadel. Po Rachmaninovovi následovala Chopinova Etuda č. 5 e moll z 12 etud, op. 25. Ta přeletěla tak lehce a bezstarostně, až působila dojmem, že na ní vlastně není vůbec nic těžkého. Na dobrou noc pak klavírista posluchačům zahrál v ppppp poetické čtrnácté číslo ze Schumannových Tanců Davidovců, op. 6.
Z celého Giltburgova recitálu doslova vyzařovala pozitivní energie, a kdyby bylo po mém, mohl by usměvavý pianista přidávat do rána.