Historie vztahů mezi Richardem Straussem a Slovenskem je zvlášní. Opera SND uvedla do druhé světové války čtyři nejznáméjší opery v šesti inscenacích (35 představení), ke kterým v dalším půlstoletí přibyly další čtyři inscenace. Poslední byla Elektra (1980), se kterou SND taky hostovalo na Pražském jaru. Přesto považuji výše naznačený vztah za významný, a to z více důvodů. Nelze opomenout historický fakt, že v lednu 1929 Richard Strauss dirigoval v SND svou Elektru a Růžového kavalíra. V roce 1931 potom měla československou premiéru v SND jeho Ariadna. Ješte větší význam má fakt, že mezi dvě nejslavnější straussovské interpretky druhé poloviny 20. století patří dvě Slovenky: Lucie Poppová a Edita Gruberová. Jestliže první z nich byla nejen velkou mozartovskou pěvkyní, ale také nezapomenutelnou Daphné, Zdenkou v Arabelle a hlavně Žofií v Růžovém kavalíru, Gruberová se stala světovou hvězdou díky Zerbinettě, dodnes nepřekonanou interpretací jejích koloratur. Zařazení Ariadny na Naxu do repertoáru SND zřejmě souvisí nejen s faktem, že od poslední premiéry této opery v SND uplynulo již 41 let, ale i tím, že současná slovenská koloraturní hvězda Lubice Vargicová by se mohla v roli Zerbinetty zaskvět podobným způsobem, jako to udělala před několika lety v Thomasově Hamletovi.
Premiéra Ariadny v SND představuje mezník taky v tom, že je první slovenskou koprodukcí (s pražským ND a Dublinskou operou). Při nedostatku straussovské tradice bylo zajisté správné svěřit přípravu inscenace hostujícím umělcům. Režii převzal intendant Dublinské opery Dieter Kaegi, který příběh nenásilně aktualizoval a předvedl názorně, jak má vypadat pravé kolektivní divadlo, v kterém Hofmannsthalovy myšlenky o komplikovanosti lidského života, štěstí, lásky i umělecké svobody plně zarezonovaly. Ne všechny režijní záměry a záměny jsou zcela čitelné: například převtělení despotického domácího pána do Bakchuse popírá jeho předchozí charakteristiku anebo zpochybňuje závěrečnou katarzi. Jistým problémem jinak kvalitní inscenace je přece jenom určité ochuzení dojmu z náročného orchestrálního partu, který by unesl nejenom více přesnosti, ale hlavně rafinovanosti a kontrastnosti zvuku (dirigent Walter Kobéra z Vídně). Zato pěvecké obsazení bylo velmi kvalitní: bravurním koloraturám Vargicové dobře sekundovala alternující Jana Bernáthová, v hereckém výrazu ješte uvolněnější. Sergej Larin slavil v roli Bakchuse triumfální návrat po své rekonvalescenci, alternující Jan Vacík začal dobře, ale v druhé půlce svého partu se již u něho projevila silná indispozice. Z obou kvalitních představitelek Ariadny měla o poznání blíže k ideálu dramatičtější a heroičtější Maida Hundeling než ušlechtile zpívající Iveta Matyášová. V náročné roli skladatele, kterou scénografka Stefanie Pasterkamp ponechala v ženském rodu, byla přesvědčivější Denisa Hamarová než Denisa Šlepkovská. Hlavním otazníkem této inscenace zůstává nejistota ohledně jejího diváckého přijetí v prostředí, jež je zcela orientováno na tradiční italský repertoár.
