V uplynulé divadelní sezoně se oba hlavní soubory Slovenského národního divadla – činoherní i operní – rozhodly sáhnout po faustovské legendě. Činoherci uvedením Goethovy filozofické dramatické básně Faust (11. a 12. června), operní umělci si zvolili populární Gounodovou operu Faust (26. a 28. 3.), kterou bratislavští pak představili i v Praze (13. 4.) a ve které se o tři měsíce později objevil v milánské La Scale Slovák Dalibor Jenis.
Noví inscenátoři díla v opeře SND si museli být vědomi rizika, že jejich práce se bude srovnávat s posledními dvěma mistrovskými bratislavskými nastudováními. První (1975) bylo signálem pozdějšího triumfálního vstupu Dvorského, Kopčáka a Hajóssyové mezi uznávané pěvecké veličiny mezinárodní úrovně, druhé (1989) bylo Bednárikovým debutem v SND, jehož úroveň již nikdy nepřekonal, protože ze dvou linií jeho Fausta – spektakulární a myšlenkově podnětnou – se v dalších režiích pro SND spokojil víceméně jen s první z nich.
Inscenaci Fausta připravil litevský režisér Gintaras Varnas a také scéna a kostýmy byly svěřeny jeho krajanům (Juratē Paulēkaitē a Juozas Statkevičius ). Je to inscenace vizuálně atraktivní, v barvách a svícení spíše střídmá, ne-li ponurá. Jejím základním rysem je používání poměrně různorodých vyjadřovacích prostředků. Nemyslím tím ani tak použití projekce či loutkového divadla (nahrazujícího balet ve Valpurgině noci, ale exponovaného taky ve slavné Mefistově serenádě) jako spíše střídání prvků tradiční iluzivní režie (kupříkladu oheň ve scéně konfliktu Mefista s davem ve druhém obraze) s rozbíjením těchto iluzí (Faust se ze starce převléká v mladíka před oponou, mechanický, jakoby loutkový pohyb zpěváků v některých ansámblových výjevech, a nebo nahrazení iluze zahradní scény komparsu manipulujícího s květinovou výzdobou). Ideově je nosnou myšlenkou inscenace rozpolcení Fausta, přičemž zlou část představuje právě Mefisto. Režisér si taky libuje v symbolech, z nichž některé jsou jasně čitelné, jiné si může každý vyložit po svém. Asketické výtvarné řešení spolu s vynecháním baletu mělo také za následek potlačení prvků velké opery, i když jsou menšinovou součástí díla.
Jestli poslední roky filharmonické sezony v Bratislavě potvrdily, že filharmonický orchestr se zdaleka nevyrovná kvalitě Slovenského filharmonického sboru, v menší míře se totéž ukázalo v opeře SND. Sbor vedený tentokráte externě Blankou Juhaňákovou zpíval výborně (nejlépe basová skupina). Výkon orchestru šel nahoru při druhé premiéře (dirigent Rastislav Štúr ), ale jeho zvuk mohl být někdy ještě vroucnější a gounodovsky sladký. Finále prvního i posledního obrazu bylo zas tempově zbytečně uspěcháno.
Pěveckými tahouny inscenace měli být Miroslav Dvorský a Paata Burchuladze . Slovenský tenorista opět jednou odřekl premiérové vystoupení, a tak gruzínský basista zůstal osamocen. Jeho hlasový fond je ještě stále obdivuhodný především ve vyšší střední poloze a výškách, nižší polohy jsou ovšem méně znělé a zpěv působí poněkud tvrdě a málo elegantně. Burchuladze je nicméně osobností, která zaujme i náročného posluchače. Dobrou partnerkou na druhé premiéře (28. 3.) mu byla Eva Hornyaková, výrazná v herecké kreaci Markétky (v poslední scéně až přespříliš zdůrazňuje pomatenost) s cenným hlasovým materiálem. Taky Markétka z první premiéry (26. 3.) Katarína Štúrová se nejlépe poslouchá ve vyšších polohách a herecky i pěvecky je o poznání střídmější, ale i vyrovnanější. Obě nejlépe zazpívaly druhou árii Markétky, která se v předchozích bratislavských inscenacích nikdy neuváděla. Obě se též nevyhnuly drobným kazům (první intonačním, druhá rytmickým), bez kterých jejich výkon ještě poroste. Jozef Benci (alternujíci s Burchuladzem) není pravým výrazovým zpěvákem, jakého si vyžaduje role Mefista. Po jistých potížích v Rondu se od Serenády do konce představení přece jen rozezpíval k solidnímu výkonu. Třetím Mefistem je Martin Malachovský , ovšem inscenace počítá ještě s Petrem Mikulášem , Mefistem Bednárikovy inscenace. Tíha titulní role (po odřeknutí Dvorského) ležela na dvou lyrických tenoristech – zkušenějším Ludovítovi Ludhovi a mladém Tomáši Juhásovi . Ani jeden z nich není velkým hercem a pěvecky se jim dařilo v prvním a posledním obraze, nejméně ve veliké zahradní scéně. Ve vysoké poloze si oba libují, prvnímu (ve vokálním výrazu obsažnějšímu) ovšem chybí větší nosnost tónu, hlas druhého přes lyričnost fondu působí málo měkce. Inscenace nemá exportního Valentina, jakým by byl bezpochyby Dalibor Jenis. Herecky mimořádně zdatnému Pavlu Remenárovi chybí poutavější barva, hlas Daniela Čapkoviče je omezen v rozsahu (podobně jako dramatičtejší baryton Sergeje Tolstova na první repríze 30. 3.). Postavám Siébela a Marthy typově lépe vyhovovali Monika Fabiánová a Jitka Sapara-Fischerová než Terézia Kružliaková a Denisa Šlepkovská .
