Janáčkovy opery bývaly kdysi stálicemi slovenských operních scén, v posledních 25 letech tomu však bylo opačně. Letos na jaře to vynahradila skladateli hned dvě slovenská divadla: 2. 3. uvedla košická opera, pod tradičním názvem Její pastorkyňa , Kovařovicovu verzi opery, a již o tři týdny později mělo dílo, pod názvem Jenůfa a v brněnské verzi z roku 1908, hned dvě premiéry ve Slovenském národném divadle v Bratislavě (23. a 24. 3; každá měla jiné obsazení). Obě scény přizvaly k realizaci český tým (v Košicích to byl dirigent Robert Jindra a režisér Michael Tarant ). Režisér bratislavské inscenace Martin Otava má k Bratislavě osobní vztah: jeho dědečka, národního umělce Zdeňka Otavu, angažoval do Narodného divadla v roce 1923 tehdejší šéf opery Oskar Nedbal, strávil tam dvě léta, na která vždy rád vzpomínal. Jeho vnukovi nabídl inscenaci nynější ředitel SND Peter Dvorský. Otavova inscenace není historizující kreací – folklorní prvek je naznačen jen v kostýmech, na hranici stylizovaného slováckého kroje, a v choreografii. Podle vlastních slov šlo režisérovi především o vytvoření stylové inscenace, která má vždy logiku. Tu inscenace má, až na několik maličkostí. Přísně vychovaná Jenůfa by asi těžko veřejně popíjela z láhve kořalky, kterou jí v prvním dějství opilý Števa nabídne. Zřejmou erotickou povahu jejího vztahu ke Števovi by snad také bylo možné naznačit jinak než simulováním sexuálního aktu. Nebylo by samozřejmě žádoucí znázornit jejich vztah s nějakou pruderií. Nicméně i u nehistorizujícího pojetí této opery je třeba mít na mysli velmi přísnou, ba dusivou povahu společenských mravů na moravském venkově v době, kdy byla původní hra Gabriely Preissové napsána. Jejich moc a cesta, kterou Jenůfa a Laca musí vykonat, než dospějí k morální převaze nad okolím, jsou hlavní podstatou jak hry, tak Janáčkova geniálního ztvárnění námětu.
Šířka jeviště v nové budově SND posloužila sice dobře režírovaným davovým scénám, ale ne vždy jednotlivým postavám – často byl prostor pro jejich akci prostě příliš velký. Z hereckého hlediska byly některé pózy navíc statické nebo „přearanžované“. Není však podstatné, jaké principy režisér uplatňuje: zda-li instrumentář soudobého divadla či jiný, zda se folkloru vyhne, zda mlýnské kolo klape či neklape, a jestli se v závěru otevře – snad až příliš názorně – horizont, s nadmíru modrým nebem a až nepřirozeně zeleným pažitem pod ním. V Janáčkově opeře jsou nejdůležitější emoce a ty nebyly v této inscenaci dominantní.
Eva Urbanová se v roli Kostelničky proslavila i na světových scénách a postavu má detailně promyšlenou. Je to však většinou velice přísná a chladná Kostelnička, navíc jakkoliv byly dynamické rozdíly v jejím podání velmi efektní (od šepotu do výkřiku), na můj vkus byly příliš ostré. Miroslav Dvorský přinesl do role Lacy své bohaté zkušenosti z janáčkovských postav. Mladé sopranistce Kataríně Juhásové-Štúrové seděla postava Jenůfy typově především v prvním dějství (její hlasové dimenze jsou zatím víc lyrické než dramatické); dnes již vyhledávaný tenorista Peter Berger ztvárnil Števu. Basista Jozef Benci , který zaujal v roli Stárka (jak hlasově, tak výbornou dikcí), dokázal z menší role udělat velkou.
Emocemi se příliš neplýtvalo ani v orchestru. Ačkoliv v druhém dějství se orchestr rozehrál, nedosáhl dirigent Jaroslav Kyzlink perfektní dramatické pulzace. Na neutrální, výtvarně čistě navržené scéně Jána Zavarského se dobře vyjímala klidná „barevnice“ šedých, černých a bílých, vkusně řešených kostýmů Petra Čaneckého (kontrast tvořily Števuškův čepeček a povijan z Jenůfčiných pentlí, oba výrazně červené). Na přehledné scéně ladila i choreografie Aleny Peškové .
I když měla první premiéra velmi dobrý ohlas, druhá, kterou jsem neviděla, ji údajně převýšila kvalitou a bratislavská kritika se shodla na výborných výkonech Ľubice Rybárské (Kostelnička), Adriany Kohútkové (Jenůfa) a vokálním i hereckém mistrovství Petra Bergera v postavě Lacy.
Tři premiéry opery na Slovensku během 14 dní si říkaly o srovnání, někteří bratislavští kritici víc ocenili inscenaci košickou. V té byly postavy údajně „propracovanější“ a z hudebního hlediska „víc strhující“ (SME, 27. 3.) a tamější inscenace „měla navrch“ i v „koncentrovanosti dramatu“ a „vyhrocení kontrastů na jevišti i v hudbě“ (Pravda, 26. 3.). Jak kvitoval Literárny týždenník (11. 4.), bratislavská inscenace nebyla „ani moderna, ani tradice“. Poslední režie Martina Otavy v této sezoně „jen posunula Janáčkovo překrásné dílo blíže k dnešnímu divákovi“.
