V režijním vějíři Petra Konwitschného se bratislavská inscenace Pucciniho Madame Butterfly (premiéra 5. a 6. 10. 2007) patrně zařadí mezi ty tradičnější, méně kontroverzní inscenace. Snad to vyplývá taky z toho, že jde o repliku jeho nastudovaní z rakouského Grazu již z roku 1992. Ti, kteří čekali odsouzení amerického kolonialismu, inspirace vietnamské války či Iráku, zůstali zklamáni, režie celý konflikt posunula spíše do roviny individuální psychologie. Nezkušený americký mladíček se opravdu zamiluje do malé Japonky, pak se ožení v Americe a již není schopen tento problém vyřešit. Nebyl by to Konwitschny, kdyby ale nechtěl sdělit publiku, že taky dnes vítězí společenské konvence nad opravdovou láskou, takže v inscenaci je vícero aktualizačních momentů. Přes několik schválností (jako přílet fanatického kněze na křídlech nebo pohrávání si s americkou zástavou) jde o inscenaci spíše strohou, ale disciplinovanou, ve které vše stojí a padá na detailním zvládnutí herecké akce. Scéna Jorga Kossdorffa vytváří pravidelností obdélníkových a čtvercových panelů dojem řádu a harmonie (taky díky optimistickému barevnému svícení). V momentu, v kterém je Butterfly svými příbuznými zavržena, se tato harmonie naruší a v dalších jednáních posléze pokřivenost geometrických tvarů symbolizuje spíše chaos a rozklad hodnot. Kostýmy Hany Wartenegg kromě oblečení svatebčanů, jejichž spektakulárnost a barevnou bohatost využívá režie ve snové scéně nočního čekání za zvuků brumendo pějícího sboru, potlačují japonský kolorit ve prospěch univerzality příběhu. Vždyť přednost, kterou dal Pinkerton své americké manželce před milovanou Japonkou přes veškerou svou specifičnost je z téhož rodu, jako je volba Števy Buryji pro Karolku místo Jenůfky. Režisér tady nedokáže popřít svůj vztah k Brechtovi a jeho modelu aktivizace diváka.
Butterfly je prvním hudebním nastudováním Olivera Dohnányiho v roli ředitele opery SND. Je kvalitní, nicméně si libuje spíše ve vyhraněných extrémech (dynamických i tempových). Ze sólistů je Ludevít Ludha vášnivým Pinkertonem s příliš lyrickým fondem, méně zkušený alternant Peter Berger (s nosnějším hlasem) je zatím jen dobrým příslibem pro budoucnost. Z představitelů konzula klasický výrazový zpěvák Dalibor Jenis si tradičně liboval ve vyšší střední a vysoké poloze partu, Pavol Remenár měl postavu zas více propracovanou herecky až do poloh zlomeného, neschopného diplomata. Kvalitní byly oba představitelé Gora Ivan Ožvát a Ondrej Šaling, ze dvou interpretek Suzuki (režie ji povýšila spíše na úroveň oddané družky než služebné) jenom Terézia Kružliaková. Inscenace má dvě rozdílné představitelky titulní role nejenom pojetím, ale též uměleckým výsledkem. Jana Doležílková je hlasově o poznání dramatičtější a tmavším témbrem blíže k teoretickému ideálu, jisté výšky však příliš vyráží, často intonuje jenom přibližně a její hlas zní někdy líbezně, jindy unaveně a matně. Především však je výrazově (vokálně i herecky) poměrně monotónní, což se dá přičíst taky její jevištní nezkušenosti. Lyrickou, ale mimořádně diferencovanou kreaci předvedla Eva Jenisová, která žije s každou frází a je schopna hlasem vyjádřit bohaté spektrum citů. Ryze vokálně si umíme představit snad i dokonalejší Butterfly (jakou byla před půl stoletím v SND Anna Martvoňová), ovšem za komplexní ztvárnění postavy a její tragédie si Jenisová zaslouží největší uznání. Dokonce se dá říct, že to byla ona, kdo rozhodl, že dojem z inscenace výrazně překročil běžný standard očekávaní.
