Opera Slovenského národního divadla přechází v souladu s mezinárodním trendem na koprodukce s jinými divadly. Tentokráte připravila inscenaci Gluckovy opery Orfeus a Eurydika společně s varšavskou Polskou národní operou. I když inscenace se „vyráběla“ v Bratislavě a zde také měla svou první premiéru (5. a 6. 12.), vklad polských umělců byl více než rozhodující.
Inscenátoři se rozhodli pro vídeňskou verzi díla (proto se zpívá v italštině), kterou ale přispůsobili režijním záměrům Mariusze Trelinského ve dvou směrech. Jelikož aktualizovaná inscenace chce být výpovědí o problémech manželských vztahů, hlavní role nemůže být svěřena mezzosopránu, ale zpívá ji barytonista, a protože manželská instituce je dnes v hluboké krizi, opera nemůže končit tradičním deus ex machina a vítězstvím lásky, nýbrž truchlivou rezignací. Scéna Borise Kudličky nás uvádí do prostorného moderního bytu, ve kterém v průběhu ouvertury Eurydika spáchá sebevraždu a pak se už pohybuje inscenací jenom jako stín objevující se očím truchlícího manžela. Putování Orfea do podsvětí je jenom výplodem jeho touhy a jeho (snad) zlého svědomí či pocitu viny ze selhání vztahu. Bůžek Amor je prozaickou poštovní doručovatelkou, která ho vrací do reálného života, antické furie z podsvětí jsou výtvarně důslednými kopiemi Eurydiky a po definitivní ztrátě iluzí Orfeovi zůstává jenom její podoba na jeho laptopu. V inscenaci je dovedena do dokonalosti souhra jednotlivých složek režijních, výtvarných, tanečních a hudebních.
Tím, že se reformovaná Gluckova opera na antický námět posunula do polohy silné a moderní divadelní výpovědi, hudební nastudování (byť překvapivě plně souzní s touto koncepcí) přece jen ve významu kleslo o jedno patro níž. Dirigentem inscenace je Jaroslav Kyzlink , který již v minulosti svými sborovými aktivitami, ale také inscenací Händlovy Alciny na půdě opery SND dokázal, že mu „stará“ muzika sedí. Orchestr hraje v komorním obsazení a snaží se celkem úspěšně o udržení pozdně barokního stylu, což platí také o sboru (Pavel Procházka ) a o sólistech. Přednost bych dal prvnímu obsazení, ve kterém účinkují polští umělci: barytonista Wojciech Gierlach a sopranistka Malgorzata Olejniczak . Gierlachův Orfeo působí rezignovaně a zlomeně, zpívá ušlechtile snad až s přehnanou snahou nevybočit ze stylu, sopranistka podává přímo strhující činoherní výkon ve složce pohybové a mimicko-gestické. Alternující Pavol Remenár a Helena Szabóová se místy nechávají strhnout k expresivnějším vokálním projevům a sopranistka je méně přesvědčivá i herecky. Roli Amora převzaly čerstvé absolventky VŠMU Lenka Máčiková a Miriam Garajová a i v tomto případě bych dal přednost první z nich.
