Vysoký umělecký standard loňského ročníku (koncertní Norma s Gruberovou, Maazel s Londýnskou a Burgos s Dražďanskou filharmonií a Orchestr Akademie di Santa Cecilia) se pokusil zopakovat i letošní 46. ročník. Z pětadvaceti koncertů jsem navštívil necelou polovinu. Tentokrát jsem vynechal například Českou filharmonii , která tady byla posledně s Dvořákem a Janáčkem, letos s Beethovenem, Pátou a Šestou symfonii oddirigoval Ken Ichiro Kobayashi , ale taky uvedení Dvořákova Te Deum se Slovenskou filharmonií a dirigentem Tomaszem Bugajem . Nestihl jsem ani koncert Budapest Festival Orchestra , na kterém Iván Fischer kromě jiného uvedl dvě skladby Igora Stravinského a jeho oratorium Oidipus rex se Slovenskou filharmonií (prý na velice dobré úrovni) jsem si nechal ujít kvůli zdravotní indispozici. Velké orchestry (snad s jedinou výjimkou) nepatřily k evropské extratřídě, ale například Arménská filharmonie vedle „povinného“ Chačaturjana zahrála velice dobře Pátou symfonii D. Šostakoviče a Filharmonie Haag (přesto, že ji mladý Venezuelčan Christian Vásques dirigoval na záskok) stejně výborně Webera (Čarostřelec ) i Brahmse (4. symfonie ). I když nejsem vyhraněným fanouškem staré muziky, nemohl jsem vynechat večer věnovaný Monteverdimu, na kterém vlámský komorní orchestr Anima Eterna uvedl Madrigali in genere rappresentativo a Combattimento di Tancredi e Clotilde. Ještě větší raritou bylo koncertní provedení opery Johanna Christiana Bacha Amadis de Gaule podle nejslavnějšího španělského rytířského románu. Nastudoval ji s menšími změnami tentýž soubor, který loni předvedl na BHS dvě zapomenutá díla Hummelova a pak v průběhu koncertní sezony taky (koncertně) Hummelovu operu Matilde de Guise, totiž soubor Solamente naturali s francouským dirigentem Didierem Talpainem a čtyřmi sólisty, mezi kterými nemohli chybět nám již známí Philipe Do (tenor) a obdivuhodnou rezonancí tónu obdařený Pierre-Yves Pruvot (baryton). Pokud jde o dílo klasicistního skladatele, jeho poslední opera obsahuje pěkná místa, má propracovaný orchestrální part a vděčné sólové party, na dnešní vkus je však poněkud dlouhá.
Mezi vrcholy festivalu podle mne patřil závěrečný koncert, na kterém se v Bratislavě představil Valery Gergiev s Orchestrem Mariinskeho divadla v Petrohradě . Ten rovněž (podobně jako Česká filharmonie) namísto národní hudby sáhl po Wagnerovi (předehra k Parsifalovi ) a Mahlerově Šesté symfonii . Jeho výkon byl strhující, i když v dynamice ne tak kontrastní jako loni Maazelovi Londýňané v Mahlerově Deváté. Mezi instrumentalisty bych vyzdvihl duo Vadim Repin a Boris Berezovskij , díky kterým vedle Prokofjeva a Ravela zazněla i česká hudba (Janáčkova Sonáta pro housle a klavír ) v jedinečném provedení. V záskoku vystupující mladý ruský klavírista Andrej Jarošinsky skvěle předvedl zejména poslední z pěti Rachmaninových preludií a Lisztovu Sonátu h moll a publikum jej vyprovokovalo k pěti přídavkům. Bohatý a kvalitní byl zástup vokalistů. První kontakt slovenského publika se světově uznávanou mozartovskou lyrickou interpretkou Lubicí Orgonášovou po dvacetileté emigraci nezůstal za očekáváním, i když sopranistka je již mírně za uměleckým zenitem, ale kvalitní byl také přednes Dagmar Peckové ve výběru z Mahlerových písní z Chlapcova kouzelného rohu . Její výkon po poněkud rozpačitém začátku kulminoval v písních Wo die schönen Trompeten blasen a Urlicht . Ve stínu těchto koncertů zůstal interpretačně podprůměrný recitál sopranistky Hildy Gulyásové a mezzosopranistky Evy Garajové , které přednesly písně se vztahem ke Slovensku od maďarských (Bartók, Kodály), nebo na maďarské texty kdysi komponujících skladatelů (Schneider-Trnavský, Bella, Rajter, Albrecht, Németh-Šamorinský). Místo tohoto recitálu (volně navazoval na koncerty německé písně na Slovensku a slovenské písně uvedenými v posledních dvou ročnících festivalu) snad organizátoři mohli do programu zařadit recitál z tvorby některého z velkých mistrů světové písňové tvorby. Ze sólistů velkých vokálně intrumentálních opusů (je dobré, že se již přestáváme spoléhat na domácí, již značně zevšednělé sólisty) bych vyzdvihl aspoň některé. V Monteverdim nejvíce zaujala Norka Marianne Beate Kielland (zvláště Lamento d‘Arianna a rozkošná pastorela Bel pastor del cui bel sguardo ). Správně pochopila, že raně barokní tvorba potřebuje nejen lehký a pohyblivý, nýbrž i výrazově nosný tón. Také všichni tři polští vokalisté v Szymanowského Stabat Mater plně uspokojili – sopranistka Anna Mikolajczyk krásným nasazováním vysokých tónů v pianu, Eva Marciniec temným altem a barytonista Mikolaj Zalasinski tónem, jenž měl hloubku a barevnost. Opravdovou vokální pohádkou bylo jediné operní představení festivalu – Belliniho Puritáni , ve kterých vystoupila (na premiérách chybějící) Lubica Vargicová a gruzínský lehký tenor Shalva Mukeria , kteří spolu s Alešem Jenisem a Petrem Mikulášem vytvořili vynikající vokální kvarteto i přes ne zcela stylové hudební nastudování Heiko Förstra . Nezanedbatelný byl podíl děl slovenských skladatelů třemi premiérami (Juraj Vajo, Egon Krák a Matúš Jakabčic) a některých stálic slovenského kompozičního Parnasu (Zeljenka, Hrušovský atd.). Na každém ročníku zazní několik zcela neznámých kompozic, které (mnohdy právem) zapadly v zapomnění a zahraniční soubory je prezentují jako součást svého hudebního dědictví. Do této kategorie letos patřila předehra Ignace Felixa Dobrzyňského, která se zjevně inspirovala francouzsko-italskou tvorbou první poloviny 19. století, nebo kompozice maďarských skladatelů Jánose Lavottu a Gyulu Beliczaya. Již tradičně velice povrchně reflektovaly festival slovenská média.
