Coby letní atrakci připravilo Theater Braunschweig Smetanovu Prodanou nevěstu . Uprostřed pěší zóny v samém centru Braunschweigu nedaleko dómu zabralo divadlo náměstí Burgplatz, dostatečně prostorné na to, aby zde mohla vzniknout letní scéna – kruhově pojednaná s diváky dokola, s orchestrem před deštěm krytým stříškou a s kruhovým hracím prostorem uprostřed. Hraje se i za deště, je proto možno levně koupit igelitovou pláštěnku s kapucí. Ale ten večer to nebylo třeba. Ač celý den pršelo, kolem šesté večer se vyjasnilo a nad městem se klenula blankytně modrá obloha. Při slavné předehře, ještě s paprsky zapadajícího slunce, vtrhlo na jeviště stádečko ovcí, bylo jich patnáct, byly dosti vyplašené, občas nějaká i zabečela. S dějem to dohromady nijak nešlo, ale inscenaci komické opery Bedřicha Smetany to rozhodně ozvláštnilo. Ovce se tu motaly ještě během úvodního sboru a prvního výstupu Mařenky a Jeníka, poté je zahnal speciálně k tomuto účelu pořízený ovčácký pes.
Režisér Jean-Claude Berutti spolu s výtvarníky (scéna: Rudy Sabounghi , kostýmy: Katharina Heistinger ) se rozhodl inscenovat dílo v duchu dnešních trendů – tedy současnost, nic barevného, žádný folklór, žádné kroje. Ba ani žádná pouť. Vše bylo v každodenním pracovním rytmu. A to už je proti duchu Smetanovy Prodané nevěsty. Sváteční atmosféra pouti je totiž vyjádřena radostnou Smetanovou hudbou, umocněnou tanci, sborovým velebením pivního moku i posléze atrakcí komediantů. A hraje svou roli i situačně. Jednak v kontrastu ke sváteční náladě prožívají Mařenka s Jeníkem a nakonec i Vašek svá trápení a nejistoty, jednak je pouť explicitně zmíněna jakožto „odrazový můstek“ celého děje. Mařenka zpívá: „Matička mi pravila, že nás navštíví o pouti souzený mi ženich můj.“ Tady je Mařenka v pracovním, v plášti se šátkem na hlavě a s kýblem v ruce, sbírá odpadky či co, Jeník se objeví v kožené bundě s helmou od motorky, Vašek přijede na kole, sbor je vizitkou, jak se dnes na takové zapadlé vesnici chodí, někdo v šatech, někdo v pracovním.
Přesto všechno je režie nápaditá, pointuje vtipně situace a dobře si poradila v daném prostoru i s komedianty. Pouze zůstala nedomyšlená akce s medvědem. Medvěd tu totiž už vystupuje při skočné a potom v jednu chvíli je takové vděčné extempore, kdy honí a děsí vesničany, kteří před ním prchají. To ovšem eliminuje důležitou situaci, a to, že se „Franta opil v dolejší hospodě tak, že se nemůže na nohy ani postaviti a nechce dnes mermomocí dělati medvěda“. Dá se také předpokládat, že dnes by se Vašek v medvědí kůži patrně nijak neztrapnil, spíše by byl hoden obdivu, že komediantům pomohl z bryndy. Ale to je celkem zanedbatelný detail. Situace měly humor, razanci, lyrické scény dýchaly citovou opalizací a celek působil ústrojně a přesvědčivě. Nakonec ani ty dnešní kostýmy tolik nevadily.
Dirigent Sebastian Beckedorf postihl muzikální invenci Smetanovy partitury, orchestr zářil všemi zvukovými barvami a také pěvci předvedli znamenité výkony. Rena Harms jako Mařenka byla lyricky jímavá a i komicky paličatá, ve vztahu k Jeníkovi od začátku nedůvěřivá, přesto však hluboce raněná, ve scéně s Vaškem sršela espritem a dívčí bezprostředností. Timothy Richards jako Jeník byl suverén pěvecky i herecky, Oleg Bryjak jako Kecal předvedl celou škálu lapidárního humoru, z postavy vychloubačného dohazovače vytěžil opravdu maximum. Posléze Erik Biegel jako Vašek, ani ne tak hloupý, jako spíš ještě nedospělý, prostě kluk, s nímž ještě cloumá puberta. Toto znamenité kvarteto doplňovali i další: jednak oba páry rodičů – Krušinovi (Malte Roesner a Uta Christina Georg ) a Míchovi (Selcuk Hakan Tirasoglu a Barbara Schmidt-Gaden ), jednak příslušníci komediantské trupy – Kenneth Bannon (principál), Moran Abouloff (Esmeralda) a Wolfgang Haberkamm (Indián). Velice solidně se uplatnila také kolektivní tělesa – orchestr Das Staatsorchester Braunschweig i sbor divadla v Braunschweigu… Krásný večer s geniální operou Bedřicha Smetany.
