Podání José Cury bylo natolik impozantní, že ať se z jeho úst rozeznělo cokoli, nadchlo a v potlesku směřovalo k ovacím. Bezesporu největšího nadšení došly árie obecně známé jako Směj se, paňáco z Leoncavallových Komediantů , Mile svítily hvězdy z Pucciniho Toscy či vrcholový zážitek v árii Kalafa Nessun dorma! z Pucciniho Turandot . Na Curově přednesu byla nejúžasnější samozřejmost, s níž zpíval cokoli, ať už to bylo pěvecky těžké či ne. Pěvec nepokrytě a neustále dával najevo, že zpívá bez nejmenší námahy, a tudíž může u nejvypjatějších árií sedět – na židli pod pódiem či na dirigentském stupínku. Jeho koncertní projev nepostrádal jevištní procítění, aniž působil sebeméně chtěně, ba naopak – lehký ležér, který stahoval jeho výsostný umělecký projev na zem, působil přirozeně a nenuceně.
José Cura vešel do sálu jako na show a aniž svému vystoupení ubral svým chováním sebemenší vážnosti, pokračoval tak celý večer. Se stejnou nonšalancí přistupoval k dirigování, kde – opět jako při jeho zpěvu – gesto svědčilo o samozřejmé zažitosti nejen dirigování samotného, ale také o jasné představě dirigovaného kusu. Cura nepřekročil mez, na jejíž hranici se úmyslně pohyboval. Dal večeru nejen skvělý pěvecký výkon, jaký jsme v Praze desetiletí neslyšeli, ale také živý důkaz toho, čemu svět dnes tolik tleská – umění crossoveru. Byl to příkladný a hluboký zážitek.
