Ostravské Národní divadlo moravskoslezské vstoupilo do roku 2011 hned nadvakrát a v obou případech více než reprezentativně. Po tradiční Prodané nevěstě (1. 1.) s netradičně solidním obsazením, podpořeném hostujícími Alešem Brisceinem (Jeník) a Jaroslavem Březinou (Vašek), si totiž k novoročnímu opernímu recitálu (2. 1.) pozvalo člena Vídeňské státní opery, pětadvacetiletého basbarytonistu Adama Plachetku , kterého doprovodil komorně obsazený Operní orchestr NDMS řízený hudebním ředitelem Robertem Jindrou . Pozvat Adama Plachetku, kterého jistě čeká skvělá mezinárodní kariéra, byla sázka na jistotu, zasvětit však celý recitál jen Mozartovým operním rolím pro Plachetkův obor však již bylo riziko, jemuž se sólista snažil čelit se ctí, nikoliv však bez drobných, výhradně výrazových ztrát. Ostatně neznám pěvce, který by po sinfonii k Figarově svatbě vystřihl za sebou bez sebemenších charakterových potíží pětici árií hned tří postav, Bartola (La vendetta ), jemuž ovšem chybělo na zuřivosti, Figara (Bravo, signor padrone!… Se vuol ballare , Non più andrai a Tutto è disposo… Aprite un po´ quegli occhi ) a Hraběte (Hai gia vinta la causa ), kteří mi ovšem výrazově splynuli v jednu postavu. Áriím nebylo co vytknout – potřebují jen čas ke zrání. Blok věnovaný opeře Così fan tutte otevřela úvodní předehra a následovala dvojice Guglielmových árií, Donne mie, la fate a tanti a tanti , a hlavně alternativní árie Rivolgete a lui lo sguardo , kterou jsem u nás živě slyšel poprvé a která se tak stala dramaturgickým vrcholem podvečerního hodinového koncertu bez přestávky. Slyšet Mozarta v italském originále bylo po Nohavicových překladech – pro mě osobně protivně hrubozrnných – balzámem a bavící se publikum zase dokladem, že problém v aktuální interpretaci Mozartových a da Ponteho oper není na straně autorů. Poslední třetina recitálu patřila po vstupní sinfonii k Donu Giovannimu Plachetkovu zatím zdařilejšímu Leporellovi (Madamina, il catalogo è questo ) a opatrnější Šampaňské árii Dona Giovanniho, která s přípitkem publiku na závěr vyústila v zasloužené ovace ve stoje. Přídavek byl stylově mozartovský a auditorium se v něm seznámilo s Plachetkovým Papagenem (Der Vogelfänger bin ich ja ) a záludnostmi hry na Panovu flétnu, která Roberta Jindru neposlouchala a publikum dobře pobavila. Můj obdiv však tentokrát nepatří jen sólistovi večera, ale i v předehrách výborně hrajícímu a v áriích citlivě doprovázejícímu opernímu orchestru, který se hráčsky ukáznil a pod dirigentovou taktovkou dynamicky citlivě reagoval (v Ostravě neslýchaná decrescenda). V akcentech a frázování pak předvedl řadu fines a ukázek jemné orchestrální hry, které jsem zatím od ostravského operního tělesa neslyšel a které teprve odkrývají psychologické pozadí Mozartovy operní hudby. Bude-li orchestr v přepečlivém studiu Mozarta pokračovat, zaslouží si i lepší nástroje, hlavně cembalo, které bych osobně nepoužil pro Stravinského nebo Martinů, natož pro klasicistní či barokní repertoár. Drobné zaváhání lesních rohů připisuji na vrub nevyzpytatelných nástrojů, mile mě potěšila snaživá hra dechové harmonie a oceňuji pečlivé fanfárové vstupy trubek ve Figarově svatbě. Co však orchestru nelze odpustit, a to ani s přihlédnutím k omezeným pódiovým zkušenostem, jsou znuděné obličeje některých hráčů včetně prvních pultů (netýká se to ovšem violoncellistky u prvního pultu, na kterou byla pro její zapálenou hru radost pohledět), rozhodně nepatřící ani k Novému roku, ani k pódiovému projevu. Pominu-li pak vysloveně odbytý a xeroxovaný program koncertu, který si vystačil s názvy jednotlivých skladeb a portréty pánů Plachetky a Jindry, bylo to novoroční operní entrée, jaké jsem v Ostravě ještě nezažil. Že by nemělo zůstat u jediného koncertu, není snad třeba novému a snaživému vedení divadla a opery připomínat.