Bregenzer Festspiele jsou především spjaté s jezerní scénou, kde se jednou za dva roky uvádí některý z populárních operních evergreenů. V posledním ročníku to byla Verdiho Aida , kterou jsem pro ostatní lákadla musel odložit až na příští rok. Musím přiznat, že daleko více mě přitahuje dramaturgická linie, která našla prostor v budově Festspielhausu, jež stojí těsně vedle Seebühne a slouží rovněž jako náhradní prostor, pokud již od odpoledne prší. Inscenace ve Festspielhausu se již dalším rokem neopakují, přinášejí ovšem skutečné dramatické perly – jevištní díla zpravidla málo hraná anebo vůbec nehraná, většinou moderní, jejichž autorská jména nejsou operním fanouškům neznámá, ale do běžného operního repertoáru ještě nepronikla.
Tentokrát to byl Král Roger (Król Roger ) polského skladatele Karola Szymanowského, patrně jeho nejvýznamnější dílo vůbec. Režie se chopil sám intendant bregenzského festivalu David Pountney , který je i u nás dobře znám pro svůj vřelý vztah k české operní tvorbě.
Téma Krále Rogera zřejmě inspirovalo i festivalové logo: Sinn und Sinnlichkeit (Smysl a smyslnost). Týká se to především osobnosti skladatele, který se narodil roku 1882 na Ukrajině a zemřel roku 1937 na tuberkulózu v Lausanne. Jeho tvorba není příliš rozsáhlá, ale všechna díla – komorní, symfonická i operní – mají osobitý rukopis vyvěrající z odkazu velkých novoromantiků Richarda Wagnera a Richarda Strausse, v monumentalitě sborových pasáží našel inspiraci dokonce v gregoriánském chorálu, často balancuje na hranicích tonality, ve zvukové barevnosti ho lze přirovnat k Debussymu, v motorické rytmičnosti k Igoru Stravinskému.
Král Roger měl premiéru roku 1926 ve Varšavě. Libretisté – známý polský spisovatel Jarosław Iwaszkiewicz spolu se skladatelem – zasadili děj na Sicílii do doby středověku. Nejde zde o plynulý dějový příběh, obrazy a scény jsou za sebou řazeny formou střihů, což je typické pro oratoria, s nimiž má Král Roger společnou i vnitřní patetičnost a mohutné sborové pasáže.
Klíčovou postavou je sice Roger, jehož jednání všechny scény obestírá, ale skutečným akčním hrdinou je mysteriózní postava pastýře – jakéhosi Mesiáše, který má v sobě hypnotickou sílu přivádět masy do transu a vést k prožitkům orgiastického vytržení, pocitům nadzemské blaženosti a hedonistickému opojení dosud nepoznaných rozkoší i nadějím vymanit se ze zajetí světa příkazů a zákazů. Věrozvěst lásky a míru, který díky své přitažlivosti hypnotizuje lid, jenž ho bezhlavě následuje a slepě poslouchá. To se pochopitelně nelíbí křesťanské církevní hierarchii, která se ho chce zbavit za každou cenu, a krále vyzývá, aby ho coby pohanského čaroděje nechal popravit. Ten k tomu má navíc důvod, protože pastýř doslova uhranul jeho manželku, královnu Roxanu, tak, že ta o ničem jiném než o něm nemluví. V Rogerovi však vzbudí hluboce ukrývané touhy, ten je jím sám natolik okouzlen, že místo, aby ho nechal popravit, pozve ho ještě týž večer k sobě na hrad na hostinu. Tento zvrat a další vnitřní kolize vnitřně rozpolceného krále zmítajícího se v protichůdných citech lásky a nenávisti, touhy a masochistického sebetrýznění, etického nadhledu a erotické závislosti vedou až k závěrečnému prozření a klidnému vyrovnání.
Pountneyho právě upoutala tato králova tápající mysl, jeho těžko vysvětlitelné závislosti. Zprvu na manželce Roxaně, vzápětí onom tajuplném pastýřovi. Je nasnadě výklad, že v Rogerovi naplno propukly dosud pečlivě ukrývané homosexuální sklony (spíše ovšem homoerotické) a Pountney to tak také traktuje. Roger prožívá dosud nepoznanou rozkoš a zvláštní duševní extázi a také pastýř je na vrcholu blaha, když vidí krále skloněného u svých nohou. Roger ovšem se svou závislostí bojuje, chce ji naráz potlačit a nechává k velké radosti arcibiskupa a kněží pastýře spoutat. Ten však pouta hravě roztrhne a odchází do hor následován všemi. V posledním dějství se setkávají znovu, z pastýře se vyklube bůh Dionýsos a za nočního svitu měsíce na schodišti antického amfiteátru počnou orgiastické tance a zpěvy na Dionýsovu počest. Víno teče proudem, sexuální vzrušení graduje.
Výprava (Raimund Bauer ) byla monumentální a práce se světlem doslova okouzlující, nasvícení dokázalo dělat pravé divy, tajemný přísvit evokoval nepřístupnost temných zákoutí nitra i neproniknutelnost pečlivě střežených komnat duší. Každé dějství mělo svou zvláštní barevnost. Pountney nechává na schodišti amfiteátru odehrát všechny scény, obrazy se liší především světlem. Vztahy mezi postavami buduje s maximální výrazností, city a vášně se prezentují naplno bez jakýchkoliv zábran. Důležitý je sbor, i dětský sbor, všichni spolu s baletem tvoří geometrické formace, připomínající monumentální sousoší. Pohyb vždy signalizuje náhlou změnu nálady, mizanscény jako by přímo odrážely zvraty v králově mysli i podvědomí. Ornamentální gestikulace příznačná pro celou inscenaci se kombinuje až s křečovitě se svíjejícími těly protagonistů, jako by tito byli napínáni na skřipec nebo prožívali něco na způsob elektrošoku.
Krále Rogera v celé škále výrazu ztvárnil Scott Hendricks , nepodcenil žádné nuance v zobrazení Rogerova tápání, hledání a nalézání. Olga Pasichnyk jako královna Roxana dala průchod citové exaltaci, své postavy trefně charakterizovali rovněž Sorin Coliban (arcibiskup) a John Graham-Hall (Edrisi).
Orchestr Wiener Symphoniker řídil s plným nasazením dirigent Sir Mark Elder , ke slovu tak přišla Szymanowského zvuková barevnost, jeho neobvyklá chromatika i přehodnocení novoromantické exaltace z rodu Wagnerova Tristana či Straussovy Salome.
Kostýmy (Marie-Jeanne Lecca ) ovšem bloudily v bezčasí. Zatímco fascinovaly u církevních hodnostářů, našly odvahu prezentovat pastýře vysvlečeného, obnažujíce jeho fyzickou přitažlivost, celkem zdařile postihly vnitřně narušeného krále i vyšinutou královnu, pastýřův doprovod i sicilský lid obého pohlaví nechaly napospas módě současných oděvů. Inscenátoři, jakoby v obavě z přílišné dekorativnosti, tak vyvolali daleko závažnější otázku: „Kdy se příběh krále Rogera vlastně odehrává, v raném středověku anebo dnes?“
V jednom z nedávných čísel Harmonie napsal jeden kritik, jehož si velice vážím, že „v poslední době“ (a to je už hezky dlouho!) „není důležitá logičnost příběhu a věrohodnost situací, nýbrž schopnost zaujmout především divákův zrakový aparát“. Myslím si, že i při zachování místa i času by divákův zrakový aparát k úhoně nepřišel, vždyť současné kostýmy svou šedivostí a střihovou uniformitou divákovu pozornost spíše utlumují. Pountney tak bezděky potvrdil, že téma festivalu dát ,,jinakosti“ místo na slunci je všudyplatné. Až na ty současné kostýmy David Pountney dokázal Szymanowského Krále Rogera inscenovat s hlubokým zaujetím, pochopil jeho vnitřní smysl a jednotlivým scénám vtiskl odpovídající napětí, vcelku pak atmosféru tajuplnosti a mystičnosti, kde se střetává rozum s podvědomím, pudy s morálními předsevzetími a společenská odpovědnost s hedonistickou touhou prožít daný okamžik naplno bez jakýkoliv zábran. Být za všech okolností sám sebou.
A téma Szymanowského opery ukazuje, že králové to mívají ještě těžší než běžní smrtelníci. Ale zase se o nich píší opery, po těch ostatních většinou pes neštěkne. Tak už to prostě na světě chodí.
