Dvořákovo klavírní kvarteto na sebe upozornilo debutovou nahrávkou obou Dvořákových klavírních kvartetů. Na svém zatím posledním koncertě v rámci Břevnovských hudebních setkání 11. února ale soubor potěšil Beethovenem a strhnul Brahmsem.
Beethovenův opus 16 je transkripce kvintetu pro klavír a dechové nástroje a v provedení Dvořákova klavírního kvarteta jako by skladbě zůstala právě zpěvnost a elegance původně dechového obsazení. Zejména druhá věta Beethovenova Kvartetu Es dur stála na zpěvné klavírní lince, kterou Slávka Vernerová Pěchočová provedla znělým, nosným a průzračným tónem v dlouze klenutých frázích. Zářivý tón v mnohém připomínal klasické nahrávky Jana Panenky. Následná hudební hříčka Ondřeje Kukala, inspirovaná wimbledonským vítězstvím Jana Kodeše, připomněla skladatelovo živelné muzikantství a bezprostřednost. Byl navíc osobně přítomen, což atmosféře jenom přidalo.
Johannes Brahms svěřil obsazení, které jako by bylo přesně na půli cesty mezi klavírním triem a smyčcovým kvartetem, tři velké opusy. Nejslavnější je hned ten první – Klavírní kvartet č. 1 g moll. A právě ten byl v úterý na programu. Čtyřicetiminutová skladba má charakteristickou hutnost, ve smyčcích bohaté předivo hlasů, v klavíru koncertantní prvky – a po třech barvitých větách efektní finále „alla Zingarese“.
Nevím, jestli je to zvláštní nálada tóniny g-moll někde mezi slzami a radostí, co z tohoto kvartetu dělá tak působivé dílo. Ale hlavně se v provedení potkávají všechny tři smyčcové nástroje, které tentokrát dokonale ztělesňovaly ideu ansámblové komorní hry. Houslista Štěpán Pražák, Petr Verner a violoncellista Jan Žďánský hráli po celou dobu precizně a velmi živě, střídavě v dialogu, střídavě ve velmi homogenním zvuku. Nicméně stavbu a tempový řád celé kompozice jako by po celou dobu držel klavír, který někde zdánlivě jen doprovází, na jiných místech vystoupí v širokých a znělých akordech, jinde překvapí krátkým virtuózním sólem – nejvíce ve čtvrté větě. I tam, kde má klavír vévodit ve forte a nade všemi hlasy, zněl Slávce Vernerové Pěchočové krásným plným tónem – aby se vzápětí schoval v tlumeném rejstříku mezi ostatní hlasy. A zahrát společně finálovou větu s předepsaným cikánským temperamentem – i když to je pořád tentýž prokomponovaný Brahms – to se nepovede každému.
Koncert ve vyprodaném Tereziánském sále Břevnovského kláštera neformálně uvedl hlavní pořadatel Ilja Šmíd a bylo znát, že hovoří ke „svému“, opravdu domácímu, většinou dokonce abonentnímu publiku. Praha 6 zdá se nemá problém naplnit sál poučeným a vnímavým publikem. A poměrně mladý soubor směle vykročil k nejvyšším metám svého repertoáru (a to je další, druhý Brahmsův klavírní kvartet A dur, ještě delší a třetí c moll zase mnohem bolestnější). Zaujal sehraností, společným hudebním cítěním, zralým a jasně čitelným interpretačním názorem. Po velkém Brahmsovi, kterého v úplném závěru dovedli vygradovat do strhující koncovky, navíc přidali Humoresku v lehce swingové úpravě Martina Hyblera a poetický pozdrav od Edwarda Elgara.
