Rok se s rokem sešel a po loňském výborném Oněginovi patřilo v úterý 27. března divadlo Barka opět Komorní opeře JAMU ; tentokrát byla na programu inscenace s názvem Viva la Mamma . Že jste o tomto titulu ještě jaktěživ neslyšeli? Jde o novou verzi u nás i tak poměrně neznámé opery slavného rossiniovce Gaetana Donizettiho Le convenienze ed inconvenienze teatrali z roku 1831. Tato opera znamenala pro mladého Donizettiho velký úspěch, později však byla zcela zastíněna slavnějšími díly, jako jsou Nápoj lásky, Lucie z Lammermooru, Dcera pluku a Don Pasquale; až v posledních desetiletích byla opět „objevena“ pro světová operní jeviště – avšak pochopitelně se zásadními dramaturgickými zásahy. „V Brně hrozí uzavření malého operního souboru! Inscenátoři, primadony a hudebníci zatím netuší, co se stane, až celá situace v souboru vypluje na povrch. Podaří se odvrátit uzavření divadla vždy pohotové Mammě Agátě?“ Tak zní otázka a zároveň hlavní téma aktualizace klasické dvouaktové buffy.
Pro ty, kteří toto dílko – podobně jako já – dříve neslyšeli, jenom několik základních informací. Hudebně jde o klasickou italskou komickou operu, respektive dramma giocoso začátku 19. století, těžící hojně z tradice bel canta, jakož i z Mozarta a Rossiniho, střídající technicky náročné árie i drobnější ariózní útvary se secco recitativy. Melodika je typicky mediteránní, podmanivá, instrumentace lehká (kteroužto vlastnost ještě posílilo komorní obsazení orchestru), mozartovsky prosvětlená zvukem klarinetu. Ani harmonicky nejde opera dál než za vrcholného Mozarta: tři zmenšené septakordy za sebou, dávající dohromady chromatický totál, jsou asi tím „nejodvážnějším“, co uslyšíme. Partitura značně zeštíhlela a rovněž sborové scény vzaly za své – což je pochopitelné vzhledem k provozním podmínkám. Naopak přibylo několik momentů „vypůjčených“ z oper jiných skladatelů: z Carmen, Lazebníka sevillského, Aidy a Turandot; jde ostatně o logické domyšlení běžné praxe Donizettiho i jeho současníků. Tato opera se umístěním bufózního basu do centra komického dění vlastně ještě více blíží velké tradici Così fan tutte (Don Alfonso), Dona Giovanniho (Leporello) a Lazebníka sevillského (Don Bartolo); zároveň však tuto tradici paroduje, neboť bas tady neztělesňuje žádného „Dona“ ani sluhu, nýbrž maminku jedné ze začínajících pěvkyň, původně zpívanou barytonem.
Hlavním zdrojem komiky zde jsou konvence divadelního/operního provozu. Zrno humoru padlo na úrodnou půdu: divadlo Barka bylo zřejmě zaplněno převážně lidmi, kteří se v tomto (byť o dvě stě let novějším) prostředí pohybují, tak se není čemu divit, že představení slavilo úspěch, že jednotlivé více či méně vtipné výstupy byly kvitovány bouřlivým smíchem a že takřka po každém čísle následoval potlesk. Dokonce i vtip o enharmonické záměně tónů e a fes vyvolal salvu smíchu.
Za režii dramaturgicky podařeného, přiměřeně „odsýpajícího“ představení je zodpovědný student druhého ročníku operní režie David Kříž . Všechny postavy pojal vyloženě jako karikatury (primadona, snaživá začínající pěvkyně a její matka, servilní skladatel, nervózní dirigent atd.), z nichž ta největší – samotná Mamma Agata – je zpívaná mužským hlasem a vizuálně připomíná klasickou operní matrónu 19. století v mírně pokročilém věku. Nadhled, nadšení a mladistvý elán jsou znaky této inscenace a vyvažují některé její očekávatelné nedostatky. Dočkali jsme se také několika narážek na současnou politicko-hospodářskou situaci. Ve výsledku jde o představení skutečně poměrně vtipné a zábavné v mezích „dobrého vkusu“.
Celému večeru dominoval – ať už fyzicky nebo obrazně – výborný Roman Honza v roli Mammy Agaty, urputné „herdek baby“ prozpěvující si svůj hit „Cárara pimpimpim“, kterou vystihl v znamenité nadsázce; také z hlediska zpěvu předvedl velmi suverénní výkon. V roli Agatiny dcery, „seconda donny“ Luigie, se blýskla Helena Tamelová . Příjemně mě potěšil pěvecký výkon Aleny Nevimové v roli primadony Corilly von Illersmuller; s virtuózním sopránovým partem plným koloratur si poradila – nejen na studentku – se ctí. David Szendiuch v basbarytonové roli Stefana skvěle hrál i zpíval. Pavel Valenta disponuje spíše lyrickým, subtilnějším tenorem, jako ruská hvězda Guglielmo Antolstoinolonoff byl však překvapivě přesvědčivý. Rastislav Lalinský (divadelní ředitel Prospero), Tomáš Krejčí (skladatel Biscroma) i Michael Robotka v mluvené roli poskoka Josefa rovněž nezklamali. Vůbec všichni zúčastnění, přestože pěvecky občas nebyli stoprocentní (což je u poloprofesionálního představení tohoto typu pochopitelné!), vše doháněli perfektními hereckými výkony a nasazením. Do představení herecky vstupoval i dirigent Gabriel Rovňák ; hra orchestru pod jeho taktovkou, vyznačující se nepřesnými nástupy a uzavíráním frází, rozladěnými nástroji a celkově podivným, titěrným zvukem bez jakékoliv dynamiky, byla bohužel nejslabším článkem jinak velmi povedené studentské inscenace.
