Zatímco v tanečních sálech brněnské metropole vrcholí nablýskané veselí plesové sezóny, ansámbl Brno Contemporary Orchestra se ve spolupráci s Cirkusem LeGrando rozhodl nabídnout vlastní – částečně polemizující a ironizující – pohled na stylizovanou společenskou zábavu hudby-a-divadla-milovných měšťanů. V úterý 29. ledna tak zazněl v pracovišti Střediska volného času Lužánky Legato (domovském prostoru Cirkusu LeGrando) dadaistický cyklus Die Wolkenpumpe pražského židovského skladatele Ervína Schulhoffa, ve kterém zpíval barytonista Tomáš Krejčí, a avantgardní dílo Varieté argentinsko-německého autora Mauricia Kagela. Představení režíroval Matěj Sýkora, orchestr vedl dirigent a umělecký vedoucí tělesa Pavel Šnajdr, principálem cirkusu je Jovan Jovanovski.
Úzké sepjetí hudby a dramatického umění je staré jako kultura sama, od dob antických dithyrambů se sice důležitost hudebních prostředků v divadle v průběhu času měnila, nikdy však zcela nevymizela. Ačkoliv současnému hudebnímu divadlu vévodí operní produkce a muzikály, nejedná se o jediné výrazné žánry snoubící divadelní a hudební umění. Jedněmi z okrajových – a v očích mnoha divadelníků pokleslých – dramatických útvarů jsou kabaret a varieté. Přestože většina těchto podniků nabízí hudbu, divadelní scénky i artistická vystoupení, málokdy se úroveň uměleckých snah vyšplhá nad standardy ostatních podobně zaměřených podniků. Ansámbl Brno Contemporary Orchestra a Cirkus LeGrando si vytyčily cíl překonat tuto kvalitativní bariéru a s náznakem ironie a satiry skloubit cirkusovou estetiku s dadaistickou uměleckou kulturou.
Úvodní skladbou večera byl Schulhoffův dadaistický cyklus na text Hanse Arpa Die Wolkenpumpe. Skladba bývá interpretována s až excentrickým vytržením podobným transu, barytonista Tomáš Krejčí zvolil méně vyhrocené uchopení díla, které více korespondovalo s plíživými pohyby „kutálejících se“ artistů. Ve své podstatě toto spojení fungovalo, nejproblematičtějším aspektem se tak paradoxně stalo samotné zasazení – ačkoliv se členové cirkusu pravděpodobně cítili na domácí půdě dobře, prostory tělocvičny úspěšně usmrtily jakoukoliv snahu o vyznění jemné poetiky. Úvodní dílo doprovázeli artisté povedenými pomalými akrobatickými figurami, které by však mnohem lépe fungovaly v divadelním prostoru a ideálně navíc zahalené do mléčné mlhy. Může se to jevit jako nepodstatná drobnost, která na samotnou uměleckou produkci nemá pražádný vliv, pokud se však koncert snaží akcentovat vizuální prvek, který navíc sestává z potenciálně zajímavé choreografie, je třeba přiznat, že navzdory veškeré její praktičnosti, není tělocvična tím nejideálnějším prostorem.
Skladba Varieté Mauricia Kagela dala mnohem více prostoru samotným cirkusovým kouskům, které oscilovaly mezi humorným a satirizujícím uchopením, přes ryzí artismus až k abstraktním rovinám. Bylo zřejmé, že pro orchestr i cirkus je spolupráce nová, nezvyklá, ale také svěží a do velké míry zábavná. Při této kombinaci nadšení a nedostatku zkušeností hrozí, že výsledek nebude vnitřně jednotný a oba světy – již tak na míle vzdálené – se vůbec nepotkají. Tento katastrofický scénář se naštěstí nevyplnil, přesto lze říct, že některé „scénky“ byly povedenější, nápaditější, a i technicky lépe provedené než ostatní; především se však ke Kagelově hudbě více hodily.
I zde navíc mohly samotné prostory částečně uškodit výslednému vyznění. Jako příklad se nabízí výtečně zvolená a provedená akrobacie dvou tanečnic na pruzích látky zavěšených ze stropu dolů – celý tento úsek by mnohem lépe vyzněl v divadelním prostoru, kde by více vynikla právě ona jemná, snová (a klavírním partem podepřená) poetika. Zaslouží si však pochválit nasvícení, které umělkyním vytvářelo výrazné stíny na zdech. Vizuálně nápadité a s hudbou souznící bylo také zakomponování skleněné koule do prostoru poletujících bublin. V některých případech zabíhala čísla k jasnějšímu a komičtějšímu sdělení, které nicméně nepůsobilo nuceně a v mnoha případech se povedeně pojilo s výrazně rytmickou hrou orchestru.
Hudebníci pod vedením Pavla Šnajdra předvedli intonačně i rytmicky povedený výkon, také z dynamického hlediska nebylo příliš co vytknout a bylo zřejmé, že Šnajdr vedl těleso s neustálým ohledem na artisty. Pouze je snad trochu škoda, že v důsledku intenzivního dění na „jevišti“ – nebo mnohem pravděpodobněji kvůli recenzentově neschopnosti – bylo náročné věnovat pozornost oběma prvkům současně. V některých případech se sice výtečně doplňovaly, jinde však spíše procházely kolem sebe a posluchač-divák si chtě nechtě musel vybrat, na co zaměří svoji pozornost. Což je ostatně problematický aspekt všech podobných počinů.
Orchestr Brno Contemporary Orchestra nabídl ve spojení s Cirkusem LeGrando netradiční program s povedenou artistickou složkou a pozoruhodným smyslem pro detail. Nelze sice opomenout části, ve kterých se obě tělesa hledala a nenacházela, přesto byl výsledek místy zábavný a místy křehký a snový. Velké ocenění si zaslouží také dlouhodobá dramaturgická koncepce orchestru, která nejenže zásobuje posluchače neotřelými hudebními díly, ale navíc koketuje s různými formami a způsoby uměleckého vyjádření. (Není tomu dávno, co například v brněnské káznici při slabém osvětlení zazněl koncert okořeněný recitacemi básní Jana Zahradníčka.) Představení tohoto typu nejsou příliš častým ozvláštněním kulturního života města Brna, rozhodně se však tímto spojením podařilo oslovit nejen milovníky současné artificiální hudby, ale také obdivovatele artistických výkonů a tu a tam se ozvalo i rozjařené zavýsknutí těch nejmenších.
