K předním hostům druhého ročníku Mezinárodního festivalu Janáček Brno 2010 s podtitulem Janáček versus expresionismus patřil německý operní soubor Aalto Theater Essen. Přední regionální zahraniční scéna přivezla do moravské metropole moderní inscenaci opery Lulu Albana Berga, kterou rakouský skladatel během svého života nestihl dokončit. Světová premiéra fragmentu se konala dva roky po jeho smrti v Curychu roku 1937. Německá premiéra této dvouaktové kompozice se uskutečnila právě v Essenu, ale až později v roce 1953. Divadlo Essen se tak po mnoha letech vrátilo ke skladatelově dílu rozšířenému po světě spíše v úplné operní tříaktové verzi úspěšně dokončené, navzdory přání vdovy Heleny Berg, vídeňským skladatelem Friedrichem Cerhou. Němečtí hosté vystoupili na festivalu 27. listopadu 2010 v Janáčkově divadle Národního divadla Brno s dirigentem Stefanem Solteszem , který operu hudebně nastudoval.
Orchestrální provedení Filharmonie Essen i pěvecké interpretace operního souboru se vyznačovaly velkým pochopením soudobého díla. Po zvukové stránce bylo představení obestřeno adekvátními jemnými nuancemi transparentní dynamiky. Extrémní situační obrazy plné vášně, sváru, emocionálně šílených árií, duet i ansámblových scén ústících do vražedných momentů vedl dirigent na úrovni strohosti, chladnokrevnosti a kompaktní energické výjimečnosti. Přesnost v souhře zvýraznili umělci na jevišti i v orchestřišti hravým přístupem k detailům frází, jimiž individuálně ozvláštňovali jednotlivé dramatické obrazy, charaktery postav a tragickou dějovou osu. Filharmonici dokázali hudebně náročnou soudobou kompozici zahrát mimořádně citlivě.
Inscenační tým oprostil jevištní dílo od dobových nánosů třicátých let minulého století. Režisér Dietrich Hilsdorf ve spolupráci se scénografem Johannesem Leiackerem a světelným designérem Jürgenem Nasem koncipovali operu v moderním pojetí, jež respektovalo nejen Bergovu kompozici a jeho libreto napsané podle dramat Duch země a Pandořina skříňka Franka Wedekinda, ale i současný moderní styl doby 21. století.
Prolog s krotitelem dravých zvířat představujícím obrazně základní rysy hlavních postav tragédie vrhl jasné světlo do atmosféry vztahů. Sopranistka Julia Bauer ztvárnila Lulu s temperamentem vášnivé ženy procházející třemi manželstvími, v jejichž společenském pozadí bují roznícené materiální a morální svazky, nevěry, hysterie, žárlivost, smyslnost, touhy, psychická narušení a křivdy korunované sledem několika vražd. I když režisér předložil znamenitě odlehčené ztvárnění, které posluchačsky náročnou hudbu zpřístupnilo a otevřelo více srozumitelnějšímu vnímání diváků, scénografické řešení opírající se o stěžejní motiv velkého obrazu ženy potřísněné krví, jež se objevuje v různých scénách od vzniku malovaného díla v ateliéru malíře Schwarze (Andreas Hermann ), kde Lulu na posteli pózuje po finální gradace vražd jejích blízkých, ubralo výrazně celému ději dramatickou osu vyvrcholení tragédie. Inscenační pojetí trochu připomínalo špatné německé detektivky, u kterých divák v průběhu sledování pozná dopředu, jak skončí. Opera proto byla spíše uměleckým vizuálním a posluchačským zážitkem. Scénograf Johanes Leiacker podpořil hudební kompozici nezahlceným prostorem centrální haly měnící se jednoduchými proměnami z malířova ateliéru po interiérové prostory bytů, divadelního sálu a exteriéru, v nichž dominovala většinou velká postel nebo pohovky. K lehkosti pojetí přispěly zásadně jemné světelné proměny mezi obrazy v podobě projekcí coby průhledné či filmově koncipované opony. Dvojí princip divadla na divadle, v němž se na pódiu stává Lulu hvězdou nového hudebního díla Alwa Schöna (Arnold Bezuyen ) s přivolaným zdravotníkem spěchajícím skrz náhle rozsvícené hlediště Janáčkova divadla pomáhající Lulu hroutící se z konfliktů mezi ní, dr. Ludwigem Schönem (Heiko Trinsinger ) a jeho snoubenkou. Hlavní představitelka Lulu Julia Bauer dokázala pěkně skloubit detailně propracované herectví civilního typu s okázalým zpěvem nádherně jemných koloratur v plné flexibilní škále svého hlasu, ostatně měla okolo sebe řadu skvělých pěveckých partnerů, jejichž individuální charakterové propojení s drobnokresbou povah bylo výjimečné.
Správná volba Národního divadla Brno přizvat německý operní soubor z Essenu na Mezinárodní festival Janáček Brno 2010 přispěla k prestižní ukázce jevištních událostí soudobého evropského divadla.
